Návštěva divadla byl hlavní důvod výletu, ale já chci psát o jiném kulturním zážitku, který na nás neplánovaně čekal v Postupimi. Oblast kolem Alter Marktu, kde je také radnice, knihovna a kostel svatého Mikuláše, je perfektně opravená a přímo proti chrámu se tyčí rovněž zrekonstruovaná budova Paláce Barberini.
Zde před osmi lety vzniklo stejnojmenné muzeum, jehož základem je senzační sbírka impresionistických malířů – Hasso Plattner Collection, tolik překrásných Monetů se hned tak nevidí.
Jsou to vlastně dějiny francouzského impresionismu – od jeho počátků v 19. století až po následovníky - pointilisty a fauvisty. Však se tu také chlubí, že mají čtyřicet obrazů Clauda Moneta, což se nikde jinde kromě Paříže nevidí. Jsou to nesmírně působivá plátna a je jich takové množství, že si tato expozice může dovolit tematické členění, takže je tu třeba oddíl věnovaný zimní krajině, v němž se člověka zmocňuje nekonečná nostalgie a touha.
Co jméno, to pojem
Kromě stálé sbírky muzeum pořádá aktuální výstavy, asi tři ročně, a půjčuje si díla z významných světových institucí a je skutečně otevřené všem stylům a dobám a vždy otevírá nové pohledy na umění.
Peníze ve školství jsou, ale jen pro vyvolené. Rektorka Univerzity Karlovy by měla odstoupit |
Jednaosmdesátiletý Plattner, který byl zakladatelem softwarové firmy SAP, je velkorysý mecenáš, který v Postupimi víckrát financoval různé opravy, například přispěl na rekonstrukci historického exteriéru městského zámku, spoluzaložil Wildenstein Plattner Institute, nadaci věnovanou rozvoji kunsthistorie jako vědního oboru, je to významný program podporující dostupnost, katalogizaci a digitalizaci primárních zdrojů.
Rekonstrukce Muzea Barberini byla rovněž placená z jeho zdrojů. Pro muzeum před šesti lety koupil jeden z Monetových obrazů Meules (Kupky sena) z roku 1890 za 110,7 milionu dolarů v aukci Sotheby’s, což z něj udělalo nejdražší impresionistické dílo, jaké kdy bylo prodáno v aukci.
Současná výstava s názvem Kandinského vesmír a geometrická abstrakce 20. století je přímo opojná, co jméno, to pojem: El Lisickij, Rodčenko, Mondrian, Vasarely, Gabo, Moholy–Nagy, Albers a další, samá špičková díla, převratná, jedinečná, až se návštěvník skoro začne rouhat, že ten Kandinskij je vlastně jeden z mnoha anebo že už nejspíš nikdo nemůže v abstraktním umění vytvořit nic nového, když už to tady je od počátku 20. století a tak převratné, silné, geniální.
Jiný level
A ten samý návštěvník procházející přízemím a dvěma patry, jejichž sály jsou až marnotratně nabité, si musí položit otázku, jestli někdy uvidíme v Praze výstavu, která by se aspoň z poloviny takové kvalitě přiblížila. Je to dlouhodobý problém, že příslušné instituce v našem hlavním městě a zejména pak Národní galerie má v tomto směru letitý deficit a nedokáže uspořádat podobnou výstavu, po které navíc uměnímilovné obecenstvo prahne a jezdí za nimi do Berlína a do Vídně.
Nemůžeme se srovnávat s rozlehlým Německem, které navíc tradičně dává na kulturu nesrovnatelně vyšší částky než u nás, ale s Rakouskem bychom srovnatelní měli být.
Tady přece jde o manažerské schopnosti šéfů, hledání prostředků a filantropů, bohatých podnikatelů ani u nás není málo, jde o to přesvědčit je, že podpora kultury a umění má smysl.
Scéna pro většinového diváka? Kladenská radnice chce kulturák s řachandami, ne divadlo |
Ne, polistopadoví ředitelé Národní galerie dokola vymýšlejí, co se bude rekonstruovat, stavět, kam se budou sbírky přesouvat, ale aby věnovali své síly produkci podobně zaměřených výstav, po kterých je u nás velký hlad, to ne. Právě skončená výstava École de Paris byla výborná a hned také měla ohlas, ale to nestačí. Argumenty, že na to nejsou finance, neobstojí. Tak se musí sehnat.
Kdysi jsem viděla v západofrancouzském Albi v Musée Toulouse-Lautrec sbírku děl tohoto klasika, je menší, ale výtečně vyprofilovaná tak, že poskytuje ucelený pohled na jeho tvorbu, zahrnuje kresbu, malbu, grafiku i plakáty. Takovou kolekci přivézt do Prahy, kde nikdy výstava Toulouse-Lautreca nebyla, to by bylo něco.
A jsou i jiní a jiná témata a Praha by také vstoupila do mezinárodní konkurence, protože za takovými výstavami se jezdí ze zahraničí. Současné jarní výstavy Národní galerie nejsou špatné, ale nikdo z nich na zadek nepadne, jakkoli je Chittussi skvělý krajinář a Libuše Jarcovjáková výborná fotografka. To, co je v Postupimi, je prostě jiný level.
