Začnu po cimrmanovsku: krátkou přednáškou, pak snad přidám i něco zábavnějšího. Politologové už dlouhá desetiletí vedou debaty o tom, v jakém systému se demokracii nejlépe daří. Jednou ze stálic na prvních předních příček je tradičně bipartismus. To je systém, v němž se u vlády střídají pravidelně dvě strany. Známe to z USA, Velké Británie, ale i Německa a dříve třeba Rakouska, Irska a posledních pár let i z Polska.
Uznejte, že výběr odborníků dává smysl. Takové střídání dvou velkých partají totiž umožňuje stabilitu. Když se nedaří u vlády jedněm, druzí už se na převzetí moci mohou chystat. A protože jsou jedinou další silou v zemi, mají na to personální arzenál. Takový proces pokračuje ideálně stále dokola, zatímco táhne obě strany přirozeně do středu spektra, čímž z politiky vyšachuje extrémy.
  |
Až potud vše funguje. Jako zcela nefunkční ale naopak vidí politologové něco, co nazývají „metafyzickým bipartismem“. Ten pojem mimochodem razil jeden z otců zakladatelů moderní politologie Maurice Duverger, který měl velký vliv i na české prostředí. Dvojslovného pojmu v uvozovkách výše se ale, čtenáři, nelekejte. Je to totiž vlastně jednoduché. Jakmile takové soupeření dvojice velkých hráčů přeroste v metafyzické, neshodnou se oba hlavní hráči ani na těch nejzákladnějších pravidlech fungování státu. A v tom momentě je zle.
Po každých volbách (pokud by je vítěz vůbec připustil), by se o 180 stupňů otočilo směřování země. Při až vulgárním zjednodušení si představme proti sobě soupeřící fašisty a komunisty. Některé jejich společné „záliby“ teď ponechme stranou. V takových scénářích k sobě voliči obou táborů láskou zrovna neplanou, což stabilitou příliš nezavání, že?
MACHÁČEK: U souboje Trump-Biden se odehrála velká prohra sociologických firem |
Jsou důvody obávat se, že podobným směrem dnes vykročily Spojené státy. Jejich republikánský prezident Donald Trump se ještě v průběhu volební noci, kdy nebylo o ničem rozhodnuto, prohlásil nejprve za vítěze, následně celé volby zpochybnil. Padala osočení jeho demokratických soupeřů ze snahy „ukradnout volby“ i výhrůžky soudním procesem u amerického Nejvyššího soudu, obdoby našeho Ústavního soudu. Přijde vám na tom něco povědomé?
Duverger by v tom možná zárodky nesmiřitelnosti dvou táborů skutečně viděl. A to ještě může dojít na scénář, v němž při pozdním sčítání korespondenčních hlasů vyhraje Trumpův sok Joe Biden takovým způsobem, že ukořistí přesně nejnižší možný počet volitelů k vítězství, tedy 270.
Najde se pak v USA někdo, kdo dokáže skalním příznivcům Donalda Trumpa (kteří často nekriticky hltají jeho každé slovo) vysvětlit, že to celé nebyl jen podvod na Americe, o němž dnes v noci mluvil jejich zbožňovaný vládce Bílého domu? Dokáže na základě takového vítězství nová administrativa skutečně spojit Američany, jak o tom v kampani tolikrát hovořila?
Možná bychom se mohli zeptat amerických agentur na výzkum veřejného mínění. Anebo víte co? Raději ne.
