Sportovních odvětví, ve kterých můžete mít oprávněný pocit dobrodružství, je nespočet, a je úplně lhostejno, zda se věnujete extrémnímu potápění, nebo paraglidingu, pro všechny tyto aktivity je společná jistá nadstandardní míra rizika. Nadstandardní v tom smyslu, že takový „aktivní travič volného času“ nemá nárok na stížnosti, pokud se mu něco přihodí.
Zkrátka je normální, že když někam lezete, někam se spouštíte či vyhledáváte nebezpečná místa, tak se vám čas o času něco stane. Stěžovat si oprávněně může leda člověk, kterého při nevinné chůzi po pražském chodníku trefí padající římsa (což se děje), takový spolubližní má samozřejmě nárok na veřejný nářek nad svým osudem. Aktivní traviči volného času by měli být při prezentaci svých hrůzostrašných příhod zdrženliví, maximálně tak poděkovat záchranářům. Riziko podstupují dobrovolně a není důvodu v podobné činnosti vidět nějaké hrdinství či nedej bože příklad.
Aktivity podobného typu mohou být úplně klidně projevem neurózy či obecněji poruch chování, neřkuli psychických nemocí. Jedinec věnující se například entomologii, filumenistice či knižním vazbám není o nic horším bližním než kdokoli, kdo při pomyšlení, že by pár hodin poseděl, propadá záchvatům úzkostné paniky.
Civilizační pandemie
Riziko aktivního trávení volného času není fiktivní, což dokládá četnost zpráv o tom, kdo se kde zabil v zahraničních horách, kdo kam spadl, kde prochladl, odkud jej museli dopravovat záchranáři. Aktuální četnost těchto zpráv i příhod je dána tím, že jsou prázdniny a hromadně relaxující spoluobčané se při představě aktivní dovolené nemohou spokojit s něčím „obyčejným“. Též v zimě se s podobnými zprávami setkáme, například když „zaskočení“ turisté padají ze zledovatělé Sněžky, ale podobné excesy nejsou tak hojné.
Na Madeiře zemřel český turista, zřítil se z vyhlídky |
Přiměřenou míru rizika je těžké stanovit, je pro každého z nás jiná, nicméně tenhle úkol ponechme komerčním pojišťovnám, mají své tabulky a postupy při vyhodnocení rizik. A je správné, pokud se náklady některých záchranářských zásahů zpětně vymáhají od zachráněných. Lze očekávat, že to bude stále četnější praxe, protože upadá soudnost a realistický odhad vlastních možností „travičů“.
S neustálým bohatnutím lidstva a přibýváním volného času roste četnost podobných rizikových aktivit, které zaměstnávají ve stále větší míře zdravotníky a záchranáře. O negativních ekonomických a společenských dopadech této civilizační pandemie není třeba hovořit. Aby se z podobné aktivity nestal masový trend, měli bychom s tím něco dělat.
Možná bychom se ke všem těmto aktivistům sebedestrukce mohli začít chovat podobně, jak někteří doporučují chovat se k teroristům. Nereferovat o jejich skutcích, anonymizovat je, mediálně je vymazat. Bylo by to dokonce snazší a smysluplnější než u skutečných teroristů, protože informace, že islamisté zaútočili v Berlíně, může být užitečná.
V Dolomitech zahynul český turista, zřítil se ze stezky |
K čemu je vám ale zpráva, že v Rakousku zahynulo několik našich spolubližních na hoře X? K ničemu. Kolik lidí po přečtení zprávy napadne, že by se na horu X rádi vypravili, aby si dokázali, že jsou na tom lépe než dotyční nešťastníci. Občas to vypadá, že sáhodlouhé referáty o takových nehodách jsou jako hlášení školního rozhlasu varující žáky před olizováním zmrzlého zábradlí před školou. Kdyby „aktivní traviče volného času“ někdo neinspiroval, samotné by je to nenapadlo.
Není co heroizovat
Je tento přístup prosaditelný? Nikoli, současná média s oblibou vyhledávají exotické marginality a lze říci, že čím větší blbost někdo provede, tím větší pozornosti se mu dostane.
Rizikový sport sám o sobě není ničím špatným, pokud je pro provozovatele zdravý a působí mu radost. V situaci, kdy vyžaduje asistenci záchranářů, už je to jiné. Ne každý zásah je výsledkem hazardování či podcenění rizika, nicméně četnost zásahů zaviněných lehkomyslností je vysoká a je jen otázkou času, než budou takové případy zpoplatněny.
Je hloupost jakkoli podobné dobrodruhy stigmatizovat, ale neméně směšné je heroizování jejich počínání. Cynicky řečeno, hlupáků, kteří přecenili své síly, přibývá do té míry, že už nejsou zábavní, přesto se dožadují pozornosti.
