Takto napsané, s cimrmanovskou dikcí, to působí jako humor a nadsázka. Ale ono opravdu je na čase udělat si jasno ve věcech zásadnějších pro náš stát jako takový, nikoliv jen pro tu či onu vládní garnituru.
Tento týden k tomu uzrává. Ve čtvrtek se bude na neformálním summitu v Belgii rozhodovat o konkurenceschopnosti EU, ale vlastně i o tom, čemu se říká „dvourychlostní Evropa“. A od pátku do neděle Mnichov hostí prestižní bezpečnostní konferenci. Ano, tu, kde před rokem americký viceprezident Vance zmrazil Evropu, když jí vyčetl slábnutí demokracie.
Takže. Zatímco se už dva měsíce handrkujeme o osud poslance Turka, Macinkovy esemesky, vztah prezidenta k ústavě či o to, kdo vůbec na konferenci do Mnichova pojede, máme sami jasno, jaká jsou prioritní témata a hlavně české postoje k nim?
Je větším kamarádem Macron, nebo Meloniová?
Začněme chronologicky čtvrtkem a summitem EU, na který vyrazí sám premiér Babiš. Nemá smysl prorokovat, jak to tam přesně dopadne, ale už předem zaujal dopis šéfky Evropské komise von der Leyenové a její pohled na konkurenceschopnost EU.
Do Mnichova pojedou prezident Pavel i ministři Macinka a Zůna. Každý zvlášť |
Podle von der Leyenové je cílem dosáhnout jednoty všech 27 členů Unie. Ale pokud by se to v klíčových oblastech ekonomiky nepovedlo, pak prý lze zvažovat způsoby, jak onu jednotu EU obejít. Třeba vznikem „oblastí posílené spolupráce“, což umožňují dosavadní pravidla. A jsme u toho, co zavání „dvourychlostní Evropou“.
Takže opět. Je to v českém zájmu? A pokud ano, měli bychom usilovat o příslušnost k jádru EU, nebo si vystačíme s periferií? Jsou to zcela legitimní otázky týkající se například přijetí eura. Obě varianty – příslušnost k jádru i periferii – mají své plusy i minusy, ale je užitečné o nich veřejně mluvit, což se zatím moc neděje.
Co se týče konkurenceschopnosti, francouzský prezident Macron – oblíbený partner premiéra Babiše – ji chce posílit s heslem „kupujte evropsky“ (rozuměj ne podle ceny, ale podle místa výroby). Té myšlence ale oponují Německo, Itálie a další. Ano, Itálie premiérky Meloniové, též oblíbené partnerky premiéra Babiše.
Na prahu vážné krize. Německou vizi nezávislejší a silnější Evropy limituje její slabost |
Jak se mezi nimi Česko rozhodne? Co je výhodnější z hlediska českého zájmu? I toto je téma, které by nemělo zanikat za oponou handrkování o Filipa Turka, esemesky, prezidentův vztah k ústavě a premiérův vztah ke střetu zájmů.
Dva z vlády plus „lídr opozice“
A teď přikročme k víkendové bezpečnostní konferenci v Mnichově. Je to tradiční událost se svými pravidly. Pro lidi z branže bezpečnosti je tím, čím je Davos pro ekonomy. Volnou tribunou, kde nejsou organizované národní výpravy, o ničem se nerozhoduje ani nehlasuje, zato se mluví zcela otevřeně.
V pondělí se rozhodlo, přesněji řečeno to řekl Andrej Babiš, že na konferenci do Mnichova pojedou prezident Pavel, ministr zahraničí Macinka i ministr obrany Zůna. Působilo to jako smírný krok v hádkách, zda má vláda prezidenta ignorovat (někdo říká sabotovat). Je dobře, vyrážejí-li tam zástupci vlády i „lídr opozice“, jak se teď prezidentu Pavlovi často říká. Ale člověk se stejně nezbaví jistých otázek.
Jak už bylo řečeno, na konferenci nevystupují organizované národní delegace. Každý mluví či diskutuje za sebe. Ale stejně by působilo podivně, kdyby prezident Pavel říkal něco zásadně jiného než ministr zahraničí nebo ministr obrany. A příležitosti k tomu určitě nastanou.
Za dva týdny uplynou čtyři roky od začátku plošné ruské invaze na Ukrajinu. O tom se bude v Mnichově mluvit zcela nepochybně. Upřímně, koho z expertů, novinářů či běžných lidí by 24. února 2022 napadlo, že ta válka se potáhne čtyři roky a možná i o dost více? Zcela jistě se bude mluvit i o drhnoucím úsilí Donalda Trumpa válku ukončit. O Putinově bohorovnosti. Nebo o čerstvých slovech šéfa ruské diplomacie Lavrova, že jakákoliv účast západních vojsk na poválečné Ukrajině (třeba v rámci dozoru na příměří) je pro Moskvu nepřijatelná.
Našinec si po letech zkušeností už dokáže představit, co asi k tomu řekne prezident Pavel. Už v únoru 2023, jako jen designovaný prezident, v Mnichově varoval před přehnaným válečným optimismem. Našinec si tak nějak představí i to, co k tomu řekne ministr Macinka. Ale co k tomu může říci ministr Zůna?
„Vážení přátelé, rád bych to řekl, ale nesmím“
Jaromír Zůna byl do vlády jmenován za SPD. Ale když se v prosinci vyjádřil k válce docela racionálně nebo když jen opakoval notoricky známý fakt, že Rusko je v této válce agresorem, špičky SPD ho veřejně dehonestovaly. Přiměly dokonce koaliční radu ANO, SPD a Motoristů k dohodě, že Zůna se smí vyjadřovat jen k záležitostem armády, ale nikoliv k zahraničně politickým tématům.
Zůnu se už nemá vyjadřovat k Ukrajině, SPD ho nevymění. Zastal se ho i Pavel |
Co tedy Zůna může říci na konferenci v Mnichově? „Vážení přátelé,“ mohl by začít, „všichni tu mluví o válce na Ukrajině, jak ji ukončit. Ale já nesmím, neboť mi to koalice zakázala.“ To je samozřejmě nadsázka a legrace. Ale ukazuje, jak se mohou naše domácí naschvály a půtky promítnout do skutečného světa. Stojí ty naschvály za to?
