Nemohou být větší protiklady než Gott a Chramostová, míní divadelní kritik Just |
Mluvím o tom, co se seběhlo poté, kdy se českými osobnostmi číslo jedna stali vlivem svých úmrtí Karel Gott a Vlasta Chramostová, mezi něž se ještě vklínil Václav Havel s nedožitými narozeninami. V této poznámce se nehodlám zabývat tím, čí stopa v českých dějinách je hlubší, kdo se čím provinil, kdo si zasloužil nebo zaslouží jak velkou míru státních poct při pohřbu a po kom se má co pojmenovat. Jde mi o mimořádně ubohou a trapnou úroveň veřejné debaty.
Týká se to všech jejích pomyslných pater. Toho nejoficiálnějšího, kdy se na tom, že zemřely dvě významné osobnosti české kultury, snaží urvat politické body rozhádané politické tábory a pokřikují na sebe přes média. K tomu se úplně nepochopitelně přidávají ostrými výroky jinak úctyhodné osobnosti českého společenského života jako pánové Halík nebo Honzák, ačkoli je komentování takových věcí podle mého názoru pod jejich úroveň.
PETRÁČEK: Život Chramostové zrcadlil vývoj země. Nedivme se, že emoce národa jde spíše za Gottem |
Úplného dna pak dosahuje veřejná debata na sociálních sítích, kde najednou i lidé jindy plní nadhledu a humoru dostávají hysterické záchvaty, když se před nimi objeví sousloví „státní pocty“, a nejradši by snad pro jistotu vyhubili celý rod zpěvných ptáků slavíků, aby náhodou toho doživotního zlatého něco po jeho smrti nepřipomínalo.
Vůbec netvrdím, že se mají před zákruty životů osobností, o nichž se zrovna vede veřejná debata, zavírat oči. Ale čekal bych trochu vkusu. Jak řekl velmi empaticky minulý týden v rozhlase Michael Kocáb: „Ta zdivočelá debata o Gottově působení za normalizace se odehrává příliš brzy. Je krátce po jeho smrti, kdy by si on a zejména jeho rodina zasloužili aspoň chvíli klidu a důstojnosti.“
