Když jsem před několika dny otevřela v očekávání výživné předvolební diskuse televizi a oni se tam zase hádali jen o bitcoinovou aféru, vypla jsem zvuk a otevřela knihu o Karlu Englišovi. Historik Martin Hlaváč v ní představuje ekonoma, který pomáhal vybudovat Československo, i s jeho rodinnými kořeny a životním příběhem, ale nejen.
Poskytuje i zajímavý pohled na některé vrcholné prvorepublikové politiky a další hybatele tehdejší společnosti. Byla jsem zrovna na stránce 217, kde došlo taky na vztahy mezi ministrem financí Englišem, bankéřem Jaroslavem Preissem a prezidentem Masarykem.
Jak je to s povahou státních zástupců. Musejí být zlí? |
Masaryk občas potřeboval peníze na různé projekty, a ty mu diskrétně opatřoval bankéř Preiss. Jednou se například objevila možnost koupit (nahradit) německý deník Neue Freie Presse a Masaryk se rozhodl to udělat. Podle historika Hlaváče si proto zavolal své dobré přátele Preisse a Engliše, aby mu pomohli opatřit prostředky.
Preiss disponoval fondy ve svazu průmyslníků a nějaký ten milion byl ochoten poskytnout. Ministr financí Engliš, který musel každou korunu, s níž disponoval, veřejně vyúčtovat, ovšem něco podobného udělat nemohl. Problém mu ale ležel v hlavě a posléze se rozhodl ty peníze od Preisse prezidentovi rozmluvit. Byly sice pro nejlepší účely, avšak z víceméně neznámých pramenů. To by se hlavě státu totiž mohlo vyčítat ve zlém.
Už je vám nejspíš jasné, že jsem tématu neunikla ani čtením. Možná by někdo chtěl vědět, jaké vymyslel Engliš náhradní řešení: „Navrhnu v řádném rozpočtu zvýšení dispozičního fondu ministra zahraničí, který v rozpočtu už je, s tím, že se ministr zahraničních věcí presidentovi a mně zaváže kvótu odpovídající zvýšení přenechat presidentu republiky k disposici,“ cituje autor jeho knihu Problémy a lidé. „To se také stalo, já si oddechnul a president byl tomu rád.“
Asi bych měla připomenout, že časopis Přítomnost spojený se jménem Ferdinanda Peroutky vznikl na základě tajného prezidentova daru (a že právě v něm publikovaly i další výrazné osobnosti, jako například Eduard Bass nebo Karel Poláček).
Chci věřit, že dobrý účel měl původně i ten nápad ministra Blažka s bitcoinovou injekcí do státního rozpočtu. Že stál politika ministerské křeslo, bude nejspíš tím, že na financích nesedí Karel Engliš, nýbrž Zbyněk Stanjura, který měl zřejmě jiné starosti. Tedy ne že by je ministr Engliš tenkrát neměl. Jako my teď řešíme například dilema euro, nebo koruna, tenkrát se řešil kurz koruny. Bylo by zajímavé vědět, co by si národohospodář Engliš myslel o euru. Korunu totiž považoval za „nejcennější klenot národní. Klenot, který není ani ze zlata, ani ze stříbra, nýbrž z práce.“ No nezní to až dojemně?
