Tak třeba Lenka Hrabalová. Dáma na prahu čtyřicítky, která po Orientu cestuje, provází tudy výpravy a také o něm píše. Vzděláním je arabistka, a tak se zaměřuje například na kulturní dědictví Blízkého východu – a rovněž na jeho devastaci, kterou mají na svědomí i nedávná obrazoborecká tažení Islámského státu. Napsala o tom celou knížku, pojmenovanou polopatě Dějiny v troskách. Ale čtení, o kterém se chci rozpovídat dneska, je o něco útěšnější. Ačkoli…
Kde se nedaří ani plchoplodu
Loňský Neúrodný půlměsíc totiž přináší reportáže o tom, jak na kdysi žírné a bohaté země dopadá klimatická změna. A ne, nebudu se tady přít, že tu přece naše příslušné ministerstvo zrušilo a ve skutečnosti jde jen o přirozené cykly planety – jak nám tuhle dlouhé minuty halasně vykládal pán v čekárně u zubaře, asi abychom se začali autenticky těšit do ordinace. Obrazy, které Hrabalová zaznamenává, jsou drsně výmluvné.
Pavel jmenoval Červeného. Klimatická změna probíhá, připustil nový ministr |
Vyčerpaná pouštní krajina v Mauritánii, kde už se daří jenom plchoplodu otevřenému (taky vám ten název připadá tak roztomilý?! a je to prosím strom): mělo by pršet, ale neprší. Zasolené řeky v Iráku, kterému sousední Írán svými velkolepými přehradami zadržuje vodu. Fulbští pastevci bojující o pastviny do hrdel a statků, samozřejmě cizích. Zbídačelí domorodci nechávající se najímat teroristickými skupinami, které jim nabízejí aspoň nějakou obživu.
Libanon – země bez cedrů
Ale například také cedry. Země cedrů Libanon jimi bývala proslulá. Dokonce si obrys tohoto jehličnanu vynesla na vlajku. Kde jsou ty stromy dnes, začalo Hrabalové vrtat hlavou po jednom z horských treků. „Kam nejen slavné cedry, ale obecně veškeré husté lesy zmizely?“ položila si otázku a dala se do vyptávání.
Hluboko v historii připadá vina lodichtivým Féničanům anebo Židům, kteří podle Bible právě z vonného cedru vystavěli První jeruzalémský chrám. Za cedrovým dřevem podnikali válečné výpravy starověcí perští králové a možná i egyptští faraoni. A samozřejmě je milovali Římané. Ti ovšem jako první pojali přesvědčení, že je cedrové lokality třeba chránit, a už v druhém století omezili těžbu a dali vzniknout první chráněné rezervaci.
Lokalita Cedry Boží dostávala nicméně zabrat i nadále. Například vinou křesťanských poutníků, kteří sem mířili do horských klášterů. Každý z nich se snažil odnést si domů aspoň kousek svatého dřevíčka, a tak jim to zdejší lidé museli v 16. století výnosem zakázat. Les ale ustupoval pořád rychleji, zakusovaly se do něj vesnice i pole. V 19. století už tu zůstalo posledních pár stovek stromů. Aspoň ty – píše Hrabalová – byly nicméně zachráněny.
Klimatická krize? Nebudeme děsit lidi, aby vypínali motory, řekl budoucí ministr Červený |
Libanonským cedrům paradoxně pomohlo, když na počátku 20. století vycestovalo mnoho Libanonců za lepším životem do zahraničí. Aspoň do některých míst se pak les zase vrátil.
Tepleji, sušeji, výše
A teď ta klimatická změna. Rostoucí teploty a úbytek srážek ženou cedrové porosty do stále větších nadmořských výšek. Do konce století, odhaduje Hrabalová, najdeme v Libanonu les jen v nejvyšších pohořích na severu země. Sucha posledních let jsou zde extrémnější než v 98 % sezon za poslední půltisíciletí, oproti 80. letům minulého století tu prší o 6,5 % méně, přibývá horkých dní i záplav. Nestálé klima nahrává ploskohřbetce, hmyzákovi, který si cedr rád dává k snědku a umí zničit celé porosty. A to nemluvím o lesních požárech, které zdejší lesy postihují i jako součást přeshraničních bojů se sousedy.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Výhodou knížky je však to, že čtenáře neponechá v depresích, ale naservíruje mu také řešení. Tak má Libanon skupiny dobrovolných hasičů, kteří se rozhodli své lesy chránit. Například tamní neziskovka Akkar Trail Lebanon spojila patnáct dobrovolníků v rychlý zásahový tým, který dokáže pružně reagovat a obratem lesní požáry hasit. Protože úspěch spočívá v jednotě a společném úsilí, jak vysvětluje Lenčin místní respondent, má tato iniciativa i další přesah. Přivedla totiž ke kolegiální součinnosti muslimy a křesťany, což jinak není na Blízkém východě nikterak samozřejmé. Nejen z tradičních věroučných důvodů, ale ani proto, jak současná geopolitická napětí staví tyto dvě skupiny proti sobě, nevyjímaje Libanon, jenž dlouho býval pro pokojné mezináboženské soužití dáván za příklad.
Hrabalová představuje iniciativy, které na výzvy klimatické změny odpovídají odvážně, vynalézavě, nejednou i vědecky fundovaně, a především podle místních podmínek a z místních zdrojů, včetně těch personálních. Nakonec se tak ten výbušný sud prachu jeví vlastně jako inspirace. Nejenom k exotickému výletu.
