Tajemná světélka z bažin, mokřadů a dalších podobných míst jsou opředená mýty a legendami. U nás straší v příhodných místech bludičky. Má jít o duše mrtvých, často nepokřtěných dětí. Další mohou patřit zesnulým čarodějnicím. Nezávisle na svém původu svádějí poutníky na scestí. Kdo je následuje, zahyne strašlivou smrtí v močálu. Bludičky mohou být ale i hodné. I ty zlé prý se někdy dají ukecat, aby pocestného nechaly žít. Když si navíc člověk natáhne košili naruby, ztratí nad ním magické bytosti svou moc.
V Irsku souvisí světélka s jistým ochmelkou zvaným Jack. Ten dvakrát oklamal Ďábla, který si přišel pro jeho duši. Poněvadž byl ale podvodník, nebylo pro něj místo v nebi. Jack se proto zkusil zeptat v pekle.
Kníže temnot ho – vzhledem k předchozím zkušenostem vcelku pochopitelně – vypakoval. Dal mu ale jeden uhlík. Pocházel z ohně, na němž se smaží hříšníci. Jack umístil Belzebubův dar do vyřezávané řepy. Chodí s ním po světě a používá ho místo lucerny. Říká se jí pak Jack-o’-lantern.
Jiná velmi podobná story koluje o jistém Willovi. Jeho lucerně se pak říká will-o’-the-wisp. Slovo wisp znamená otep klestí používanou ke svícení. V obou případech by mělo být výsledkem zrádné světélko v bažinách.
Anakondy a upíři
Během svátku Halloween, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých, vyrábí lidé vlastní jack-o’-lanterns. Dnes už se ale místo řepy používají spíš dýně. Jejich vyřezávání získává v poslední době na značné oblibě i u nás. Někteří lidé ho zavrhují jako nepatřičný anglosaský import. V Česku se však pilně dlabalo ještě ve čtyřicátých letech minulého století. Bludičkovských legend je ještě daleko víc.
Například v Brazílii se světlům říká Boi-tatá. Tento název pochází z jazyka tupi. Znamená něco jako ohnivý had. Tajemný jev totiž prý způsobuje anakonda, která kdysi přežila povodeň světa.
Když voda opadla, začala ve tmě hodovat na mršinách utopených zvířat. Jelikož jich byla spousta, mohla si pochutnávat jen na svém oblíbeném soustu – očích. Posbírala tím množství světla. Od té doby vydávají její vlastní zraky ve tmě strašidelnou záři.
V americké Luisianě se světélkům říká fifollet. Má jít u duše seslané křesťanským Bohem s velkým B za trest zpátky na svět. Většinou jsou neškodné. Občas se ale mstí. Zvlášť na pozoru by se před ní měly mít děti. Pijí totiž jejich krev.
Oběšenci a trosečníci
V Bangladéši jsou světélka z bažin duchové mrtvých rybářů. Své živé kolegy někdy matou, jindy jim pomáhají. Někdy je na jejich loďkách zavedou na špatný kurz. Jindy jim naopak pomohou najít správný, který ztratili. Trochu podobný pohled je známý ze skotských vysočin. Jevu se tam říká Spunkie. Může způsobit i ztroskotání. Kormidelníci totiž světélka mylně považují za plavební znaky vyznačující cestu do přístavu.
Spunkies ovšem řádí i na souši. Často mají formu chlapců, kteří kdysi za poplatek doprovázeli pocestné s pochodněmi. Dnes už jen svádějí poutníky do záhuby.
I když jsou světélka většinou spíše nebezpečná, může se je vyplatit sledovat. V mnoha částech světa totiž ukazují cestu k pokladu. Leckde to platí jen v určitou dobu, například o letním slunovratu.
V některých případech jsou k hledání ukrytého bohatství navíc potřeba magické rituály nebo pomůcky. Používá se třeba ruka oběšence, většinou spíš pravá než levá. Pokud však dotyčný visel za vraždu, měla by to být ta, jíž svůj zločin provedl.
Voda jako křesadlo
Jev budí kromě tvůrců legend i zájem vědců. Zkoumal ho třeba italský průkopník výzkumu elektřiny Alessandro Volta nebo vynálezce přístroje k výrobě vody s bublinkami, Angličan Joseph Priestley. Od roku 1596 se bludičky dávají do spojitosti s pomalu hořícími bahenními plyny. Zní to celkem rozumně. Tomuto vysvětlení ale dlouho chyběl jeden důležitý kousek skládačky. Co plyn zapálí?
S možnou odpovědí nedávno přišel tým Richarda N. Zareho ze Stanfordovy univerzity. Zare a spol. studovali průchod vzduchových a metanových bublin vodou. Natáčeli je vysokorychlostní kamerou kombinovanou s dalšími měřicími přístroji.
Zjistili, že bubliny shromažďují elektrický náboj. Když se potkají, přeskakují mezi nimi mikroskopické blesky. Stačí k zapálení plynu.
„Stále o vodě objevujeme nové věci, které jsou po pochopení zcela zřejmé, ale předtím se zdají naprosto bizarní,“ řekl Zare webu New Scientist. „Nikdo si ji nespojuje s ohněm. Lidé si myslí, že voda oheň hasí. Nikdo vám neřekne, že pomocí vody mohu vytvořit jiskru a něco zapálit.“
Zajímavé je, že blesky podezříval ze zapalování světélek v bažinách už zmíněný Alessandro Volta. Dost možná mohl mít svým způsobem pravdu. Zare a spol. se vysvětlení záhady bludiček hodně přiblížili.
Zatím však není kompletní. Pořád zbývá prostor pro fantazii. Nějaký bude vždycky. Sám proto dávám přednost tomu brazilskému hadovi.
