V čase Vánoc, 23. prosince 1953, proběhl únos jedné ze smutných postav československé politiky – bývalého předsedy sociálnědemokratické strany (ČSSD) Bohumila Laušmana z jeho rakouského exilu. Laušman měl přitom opravdu zajímavý a na nejrůznější peripetie bohatý život, od roku 1935 byl poslancem Národního shromáždění, pak účastníkem protinacistického odboje a členem Státní rady československé v Londýně, poválečným ministrem průmyslu a místopředsedou vlády.
Státní bezpečnost únosem riskovala nebývalý skandál kvůli porušení mezinárodního práva. Pro KSČ zůstával i nadále nebezpečnou osobou, proto byly vyčleněny značné finanční a lidské zdroje, aby byl transportován zpět do Československa. Důvod, proč byl Laušman takovým trnem v oku komunistů, byl především ten, že byl v listopadu 1947 zvolen předsedou ČSSD jako kompromisní kandidát mezi křídlem tíhnoucím ke komunistům a křídlem silně antikomunistickým. Vnitrostranický rozkol se přitom v této otázce projevoval už delší dobu. On sám si ale v politice dlouhodobě pěstoval styl kompromisního hráče.
Omámit a unést
Laušman ve svém kandidátském proslovu kladl důraz na dosažení a uchování jednoty strany v důležitém poslání boje za demokracii, rozhodně odmítl ve skryté narážce diktátorské metody uplatňované KSČ a volal po setrvání u vlastních tradic politiky pro občany. Spolupráce s komunisty se tak měla realizovat případ od případu, stejně jako s ostatními stranami v rámci Národní fronty. Laušman i přes nátlak ze všech stran ve volbě o předsedu strany uspěl a získal přes 60 procent hlasů delegátů. Fierlinger byl poražen, což vnímala KSČ jako vlastní porážku ve snaze ovlivňovat situaci v ČSSD. Vztahy Laušmana a Fierlingera byly výsledkem volby nenávratně narušeny. Politické střetnutí v únoru 1948 bylo již nad síly ČSSD a Laušman v něm sehrál neblahou roli. On i prezident Edvard Beneš postupně začali podléhat tlaku KSČ a Klementa Gottwalda v roli předsedy vlády. Komunisté nakonec provedli převzetí moci, na které se tak dlouho připravovali.
Oběť provokační „akce Kámen“. Na Josefa Hnátka nalíčila StB past na falešné státní hranici |
Laušman si i nadále naivně myslel, že bude nějakou formou zachována Národní fronta, že jeho přístup k únorovým událostem byl prozíravý a správný. Ze svého omylu rychle vystřízlivěl i tím, jak byla v rozporu se stanovami sloučena ČSSD s KSČ, čímž se stala definitivně pouhou loutkou v rukou komunistů. V červnu 1948 se Laušman rozhodl ukončit svoji politickou činnost. Správně vytušil, že zatčení jeho zetě, majora Jaromíra Nechanského, který byl následně popraven, se může snadno obrátit proti němu a zbytku rodiny. Zatýkání a účelová obvinění bývalých sociálních demokratů byla navíc čím dál častější. Laušman chtěl emigrovat do zahraničí i s ženou a dcerami, ale to se nepovedlo. Útěk se zdařil jen jemu, zbytek rodiny byl zadržen a odsouzen k mnohaletým trestům za velezradu a pokus o neoprávněné opuštění republiky.
Československý politický exil bývalého šéfa sociální demokracie až na malé výjimky nepřijal. Exilová sociální demokracie ho ze strany vyloučila. Kritici mu nemohli odpustit jeho počínání během převratu, a zvláště jeho účast v Gottwaldově poúnorové vládě. Laušman zůstal osamělý a těžko snášel především věznění své nejbližší rodiny. Jedním z dalších jeho osudových rozhodnutí tak bylo usazení se v Rakousku. V létě 1952 se přestěhoval nejprve do Innsbrucku a poté do Salcburku. Dokumenty I. správy StB ukazují, že se československá rozvědka dlouhodobě zabývala plánem jeho únosu. Návrh schválil 18. prosince 1953 ministr vnitra Rudolf Barák. Agenti vídeňské rezidentury věděli, že Laušman žije sám v podnájmu a opatruje ho hospodyně. Ve svých zprávách zmiňovali, že se cítí osamocený a trápí se osudem své rodiny, podléhá depresím a hodně pije.
A Lorenc spustil skartovačky... Jak divoce probíhala likvidace materiálů StB |
Samotný únos tak proběhl den před Vánocemi 1953. Agent Günther, který měl přátelský styk s Laušmanem už delší dobu a získal si jeho důvěru, ho omámil chemickým přípravkem v alkoholu. Společně s dalšími agenty naložili bezvládného Laušmana do auta a odvezli do sovětské zóny Rakouska. Tam jim zapůjčili dva automobily a tělesnou stráž, která doprovodila Laušmana do Prahy.
Pošetilost ilegality
Ráno už byl předán do pražské věznice na Ruzyni. S výslechy bylo započato okamžitě po vystřízlivění z opiátů. Podle vyšetřovatelů měl být Laušman vůdčí osobou chystaného velkého procesu proti sociálním demokratům. On sám nijak nevyvracel, že jeho činnost v exilu směřovala proti politickému systému v Československu, neboť věřil a doufal v jeho zásadní demokratizační proměnu. Rozhodně však odmítal nařčení ze špionáže, sabotáže a vlastizrady. Přiznával, že byl ve styku se západními tajnými službami, avšak pouze proto, že ho po útěku z Československa vyslýchaly.
Mezitím světový tisk spekuloval o Laušmanově zmizení, které bylo bytnou v Salcburku nahlášeno až zhruba měsíc po únosu. Nejčastěji bylo přetištěno oficiální nekomentované oznámení o Laušmanově zmizení. Mezinárodní zločin, kterého se StB dopustila, byl pro nejbližší dobu zamlžen krátkou rozhlasovou zprávou, že se Laušman dobrovolně vrátil do Československa. Záhy se však objevila svědectví, že tomu tak nebylo.
POHNUTÉ OSUDY: Pozdní prozření Bohumila Laušmana. StB ho unesla ze Salcburku |
Od veřejného procesu s Laušmanem bylo nakonec upuštěno, naopak bylo bývalému předsedovi ČSSD nabídnuto, že pokud veřejně na tiskové konferenci promluví proti příslušníkům československého exilu, jeho případ bude řešen mírně s možností propuštění na svobodu, a zejména, že je na stole i možnost propuštění jeho vězněné rodiny. Z těchto slibů se však nakonec uskutečnilo jen propuštění manželky a dcer v polovině července 1954.
S Laušmanem jednal o samotě dokonce i přímo ministr Barák. K největšímu ústupku politik svolil, když 15. května 1954 vystoupil na zinscenované tiskové konferenci přenášené rozhlasem, na které prohlásil, že mu čtyři roky v zahraničí „otevřely oči“ a poučily ho „nejen o marnosti, ale i o nebezpečných a pošetilých důsledcích všeho, co s ilegalitou souvisí“. Z toho, že projev odříkal nazpaměť, bylo jasné, že mu byl jeho obsah vnucen. I pro zahraničí tím tak byla varianta únos tou zdaleka nejpravděpodobnější.
Velezrádce a vyzvědač
Bohumil Laušman strávil v samovazbě mnoho let, postupně ho opouštěly síly duševní i fyzické. Slib o jeho předčasném propuštění nebyl nikdy realizován, naopak nakonec stanul z podnětu funkcionářů ministerstva vnitra v září 1957 před krajským soudem a v neveřejném jednání byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 17 letům odnětí svobody. V dalších letech protestoval, domáhal se řešení svého případu, několikrát držel hladovku, ale i všechny další pokusy dostat se na svobodu (žádost o obnovu procesu či o prominutí zbytku trestu cestou milosti) byly marné. Minula jej rozsáhlá amnestie v roce 1960, ale i ta skromnější již po pádu ministra Baráka o dva roky později.
Laušman zemřel za nevyjasněných okolností těsně před dalším slibovaným propuštěním. StB měla údajně na vězněném zkoušet halucinogenní drogu. Přivolaný lékař už ráno 9. května 1963 jen konstatoval smrt „v důsledku srdeční záduchy“. Únos Laušmana StB byl jedinečný i v poměrech probíhající studené války, byl to jediný případ únosu bývalého předsedy demokratické politické strany. Tento prokazatelný zločin navíc nikdy nebyl potrestán.
Autor je historik z Univerzity obrany
