Mezi zločiny z nenávisti vede v posledních letech násilí proti ženám a sexuálním menšinám, a u těch etnicky motivovaných bývají terčem víc Romové, Židé nebo přistěhovalci (třeba Albánci) než příslušníci tří hlavních národů, Srbů, Bosňáků a Chorvatů. Všechny obyvatele dohromady netrápí vzájemná zášť, ale ekonomické problémy.
Byli jste někdy v Bosně a Hercegovině?
I když si ze zpráv zahraničních médií, pro které je ze zapadlé balkánské zemičky zajímavé hlavně to, co zavání etnickou nenávistí, můžete udělat jiný obrázek, skutečným problémem jsou zde zkorumpované, klientelistické politické elity, kterým ústavní rámec z roku 1995 vytvořil útulnou Petriho misku, v níž se u moci prakticky nikdo nestřídá a v které na neurčito vládne kartelová dohoda.
Bosenskosrbské síly pod tlakem
Hlavní vyjednavač Daytonské dohody, Američan Richard Holbrooke, vydal později svoje zápisky o cestě k míru knižně. Popisuje jednání skoro den po dni, někdy doslova hodinu po hodině. Návrhu ústavního uspořádání věnoval na čtyřech stech stranách jedinou větu: jak čtyři právníci, které si vybral do týmu, „vypracovali návrh dohody, jež stanovila řadu základních institucí; rozdělení odpovědností mezi ústřední vládou a dvěma entitami, Federací a Republikou srbskou, volby prezídia i celostátního parlamentu; plus vytvoření ústavního soudu“. Je to jako vyplnit knihu o cestě k vítězství na olympijské osmistovce popisy zavazování tkaniček a sprchování po tréninku, a výživu odbýt pár slovy o tom, že byla vcelku vyvážená.
Budiž, v Holbrookově memoárech byla ještě zmínka o tom, že vycházel z předchozího plánu tzv. Kontaktní skupiny velmocí o územním rozčlenění na Federaci BaH a Republiku srbskou v poměru 51:49. Trochu málo na to, že před vypracováním návrhu své spolupracovníky poučil, že koncepce ústřední struktury obě entity propojující je nejtěžším úkolem, který před nimi leží.
Cabmaniac: Bosna je dostupná, bezpečná a hodně svobodná |
Z čeho Holbrookovi právní experti vycházeli, nikdy nikdo otevřeně neřekl. Jimi předložená koncepce však vypovídá sama o sobě dost jasně. Dala by se se shrnout veršem několikanásobného nositele Pullitzerovy ceny básníka Roberta Frosta, jenž v Americe zobecněl jako rčení: „Dobré ploty dělají dobré sousedy.“ Zdá se, že vyjednavači nevěřili, že národy v BaH jsou schopny žít spolu – nanejvýš vedle sebe. Nastavěli proto mezi ně ústavních plotů, co to šlo. Tolik, že tím zásadně ohrozili fungování státu a odevzdali ho předem do rukou nacionalistických politiků.
V BaH nejste v prvé řadě občan-volič, ale volič – příslušník národa. Začíná to tím, že si volíte srbského, bosňáckého nebo chorvatského zástupce v tříčlenném prezídiu. Kterýkoli z členů prezídia nebo poslanců horní komory parlamentu (po pěti Srbech, Bosňácích a Chorvatech) může vetovat projednání většiny návrhů zákonů s odkazem na ochranu národních zájmů.
Při mírových jednáních mohli Američané použít páku: bosenskosrbská armáda byla pod tlakem aliance chorvatsko-bosňáckých sil v BaH a Chorvatska, která je početně převyšovala skoro čtyři ku jedné. Měla pořád víc těžké techniky, ale letecké údery NATO vážně narušily její spojení a NATO plně kontrolovalo bosenské nebe; to těžkou techniku potenciálně vyřazovalo ze hry (americké letouny přitom několikrát střílely před bosňácké pozice jako varování před postupem do míst, která měla zůstat Srbům).
Bosenští Srbové byli na kolenou a jejich patron Slobodan Milošević je v podstatě už hodil přes palubu, protože potřeboval zrušit všeobecné embargo dusící ekonomiku Srbska. Srbové, kteří válku započali, souhlasili s jejím ukončením, a co se v mírové dohodě nadiktuje, bylo druhotné. Při silnějším tlaku by nakonec všichni nejspíš podepsali to, co by se před ně položilo.
Nabídnout mír, ale i pohrozit
Dnes se přetřásá jiný mírový plán, v němž hrají Američané znovu roli prostředníka – plán pro Ukrajinu. Rusko je jaderná velmoc, vojensky mnohonásobně silnější než tehdejší srbské armády, a hospodářství stočtyřicetimiliónové země dokáže čelit sankcím – neporovnatelně snazším co do rozsahu – podstatně snáze než Srbsko. Základní problém je přesto v obou případech tentýž. Je to tiché přesvědčení, že válka je vlastně jakýmsi komunikačním selháním, kdy spolu znepřátelené strany přestaly mluvit, a které musí mediátor překonat. Trochu jako v manželské poradně.
Může být mír na Ukrajině udržitelný? V čem spočívá tajemství míru v Bosně 30 let po válce |
Válka je ale kromě jiného sama o sobě komunikací, komunikací zájmů, zájmů většinou vzájemně se vylučujících. Nestačí nabídnout mír, je potřeba také pohrozit natolik silně, aby to zpochybnilo možnost dosažení toho, čeho lze válkou dosáhnout. Aby k tomu byl mediátor ochoten, musí to být v souladu s jeho vlastními zájmy. V případě BaH před třiceti roky byl tento zájem ze strany USA větší než na Ukrajině dnes, a na druhou stranu jsou tu dnes mnohem větší rizika plynoucí z toho, že se Američané zapletou do dění víc, než je zdrávo.
Tehdy byla i teď je americká diplomacie výraznější než evropská, má totiž v zádech prezidenta supervelmoci a její vyjednavači létají rychle sem a tam a stále u toho vydávají prohlášení. Tehdy i teď podléhala předsudečnému zkreslení. Obyvatelům BaH se přičítaly vrozené sklony k etnické nenávisti. U Ruska se předpokládá, že porozumí přirozenému jazyku obchodu.
„Tamti“ se podle toho museli přinutit, aby přestali, protože byli jiní než „my.“ „Tihle“ se dají nalákat, aby přestali, protože jsou naopak stejní. Obojí je nepochopením toho, proč se válka vede: Srbové i Rusové, Bosňáci i Ukrajinci jsou stejní lidé jako kdekoli jinde, co je od vyjednavačů odlišuje, je mocenský rámec.
Když to sečteme dohromady, šance na to, aby americká mírová poradna vyjednala mír pro Ukrajinu, jsou ve srovnání s Daytonem malé. Na rozdíl od manželské poradny však východiskem není rozvod.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice.
