Švejkovy výklady světového dění jsou svérázné, a proto možná zajímavé z literárního hlediska. Z historického pohledu je však podstatnější si dnešního dne připomenout, jak to skutečně bylo: uplývá totiž právě 150 let od chvíle, kdy 19. června 1875 vypuklo v Hercegovině povstání proti turecké nadvládě, jež ve svých důsledcích k rakousko-uherské anexi Bosny a Hercegoviny vedlo.
Ale popořadě.
Po porážce v námořní bitvě u Lepanta (dnešní Nafpaktos v Korintském zálivu v Řecku) r. 1571 ztratila Osmanská říše svou údernost ve Středomoří a po neúspěšném obléhání Vídně v r. 1683 i v oblasti střední Evropy. Od počátku 18. století tak byla nucena pod tlakem svých sousedů, zejména Rakouska a Ruska, namísto předchozí expanze spíše bránit předtím dobytá území, často navíc neúspěšně: tak byly z tureckého područí postupně osvobozeny např. Uhry.
O sto let později, s příchodem „jara národů“ a jím silněji motivovaným bojem za nezávislost, se úpadek ještě urychlil, „nemocný muž na Bosporu“ (jak se říši tehdy přezdívalo) byl r. 1830 nucen poskytnout širokou autonomii Srbskému knížectví (jež nicméně formálně zůstalo součástí říše) a ztratil Řecko, jež se po desetiletích osvobozovacích bojů stalo r. 1832 nezávislým státem. V průběhu takových událostí si vládnoucí dynastie uvědomila potřebnost reforem, avšak pro odpor vyšších společenských tříd prakticky vše, co se podařilo prosadit, bylo pouze nahrazení dosavadního turbanu fezem.
O pražském orloji a pátku třináctého |
I když pak Turecko s podporou Británie, Francie a Sardinského království (dnešní Itálie) zvítězilo v Krymské válce (1853-56), a Rusku se tak nezdařilo dobýt Istanbul a opět z něj učinit centrum východního křesťanství, osmanská moc nad okrajovými provinciemi nadále slábla. V průběhu této války vyhlásilo r. 1855 svou ústavu knížectví Černá Hora, a s ní i odtržení z osmanského vazalství, což dokázalo následně i vojensky obhájit.
Takový vývoj inspiroval Slovany v okolních oblastech, jejichž zemědělské obyvatelstvo – bez ohledu na etnický původ či náboženství – značně trpělo pod nadvládou místních bejů, kteří využívali slabosti centrální vlády a vybírali neúměrné (často naturální) daně, někdy až ve výši poloviny sklizně.
Když v r. 1874 postihla Hercegovinu i Bosnu neúroda, v jejímž důsledku byly daně ještě zvýšeny, nazrála – jistě i za podněcování Srbska, Černé Hory a také Rakouska-Uherska, které se snažilo rozšířit svůj vliv na Balkáně – situace k povstání. Po rychlých přípravách, zejména pašování zbraní ze Srbska a Černé Hory, v Hercegovině zmíněného 19. června 1875 skutečně vypuklo, a to s takovou silou, že je místní turecké posádky nebyly schopny potlačit. K němu se pak koncem srpna připojila Bosna, a v dubnu 1876 se osvobozovací boje rozhořely i v Bulharsku, kde během nich došlo ze strany Osmanů k takovým zvěrstvům, že se do konfliktu – s vlastními cíli, ale pod záminkou ochrany křesťanů – zapojilo Rusko.
O počtu českých nobelistů v porovnání s počtem českých nobelistů |
Jeho intervenci ukončil v březnu 1878 na konferenci v istanbulském předměstí San Stefano (dnes Yeşilköy) uzavřený turecko-ruský mír, v němž Osmanská říše (mj.) uznala územní ztráty ve prospěch Ruska, Srbska a Černé Hory a také souhlasila se vznikem Bulharska, tehdy ještě jako autonomního knížectví pod svou formální nadvládou (fakticky však z vděčnosti oddaného ruským zájmům).
Tento mír ovšem dával z pohledu evropských velmocí Rusku na Balkáně příliš prostoru, proto byl již v létě téhož roku revidován za účasti Velké Británie, Francie, Itálie, Německa, Rakousko-Uherska a samozřejmě Ruska na konferenci v Berlíně: tam se navíc rozhodlo i o tom, že Bosna a Hercegovina bude spadat pod správu Rakouska-Uherska, byť de iure zůstane součástí Osmanské říše (a podobně bude Kypr pod správou Britů). Za jazykovědnou poznámku stojí, že při rakouském obsazování tohoto území došlo ke střetům s tureckou armádou, v jejichž rámci proběhly u města Maglaj boje tak zmatečné, že si na tomto základě čeští vojáci utvořili slovo „maglajs/maglajz“, které si následně přinesli domů.
Rakousko-Uhersko pak berlínskou mírovou smlouvu porušilo, když v r. 1908 Bosnu a Hercegovinu anektovalo, což rozhněvalo srbské nacionalisty, kteří měli v plánu ji připojit k Srbsku. Kam to vedlo, všichni víme, ostatně i Švejk to popisuje prorockými slovy: „Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? … Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá.“
