Hezky ji na svém Facebooku charakterizoval Břetislav Rychlík: „Po roce 1968 postupně učitelka v mateřské školce, odkud ji vyhodili, aby neovlivňovala dětičky, pak myla nádobí ve Svitu, odkud ji zase vyhodili místní pomstychtiví estébáci a bolševici, a pak lepila podrážky u bot na pásu! Se svým talentem, vzděláním, inteligencí…“
Bohužel o jejím odchodu žádné médium nereferovalo asi i proto, že o jejím odchodu nikdo neinformoval ani ČTK. Brigita žila poslední léta ve Veselí nad Moravou, naposledy jsem ji tam navštívila asi před třemi lety, nezaměnitelným způsobem mi vyprávěla o svém bohatém životě a rodinném zázemí. Vzpomínám také na její báječné dopisy, jak ta uměla glosovat, co se děje, s jakou osvobozující ironií popisovala pinožení na politické scéně.
Oslnila svými znalostmi
Vyprávěla mi i o svém muži, kterého ctila a milovala, režisérovi Františku Čechovi. I on byl mimořádná osobnost. Studoval v kněžském semináři u salesiánů a v padesátých letech na vlastní kůži prožil bolševické represe a to včetně nucené internace. Brigita mi líčila, jak rodina vůbec netušila, kde je, studenty ze semináře odvlekli do kláštera v Oseku, kde jim nařídili zničit klášterní knihovnu. František pak narukoval k pétépákům a pracoval v dělnických profesích.
Jako horník z Ostravy se dostal na studium režie na DAMU a od roku 1959 pracoval v divadlech, začínal v Divadle Na zábradlí. Brigita se s ním poznala na DAMU, vzali se a po nějaké době se odstěhovali do jeho rodného Veselí nad Moravou, dostali angažmá v nedalekém Slováckém divadle v Uherském Hradišti.
Nerozluštěné záhady z popelnic. Tisíce lidí zkoumají, odkud pocházejí staré fotky |
Brigita se narodila v roce 1938 v Praze, otec Jan Hertl byl historik a patřil k proudu katolických intelektuálů, ostatně za kmotra jí byl básník Jan Zahradníček. Brigitin otec se počátkem čtyřicátých let stal ředitelem nakladatelství Vyšehrad. Maminka byla dcerou básníka Františka Sekaniny a vystudovala přírodní vědy.
Z obou stran tedy Brigita zdědila tvůrčí sklony a literární talent, po maturitě se přihlásila na DAMU, ráda četla divadelní hry, už ve čtrnácti přelouskala celého Fausta. Vzali ji hned na poprvé, oslnila je svými znalostmi, když poznala německý text Hamlet z 19. století.
V šedesátých letech režírovala a dramaturgovala ve Slováckém divadle, ale také v ostravském Divadle Petra Bezruče a v Severomoravském divadle v Šumperku, tam posléze delší dobu až do roku 1988 působil i její muž. Režírovala třeba Tyla, Goldoniho, Karvašovu hru Antigona a druzí, hodně se věnovala tvorbě pro děti, zadaptovala Ladovy Bubáky a hastrmany, uvedla Kainarovu Zlatovlásku, Kohoutovu dramatizaci Julesa Verna Cesta kolem světa za 80 dní, Twainova Toma Sawyera a překládala z ruštiny (hlavně Maxima Gorkého).
Sedmdesáté roky ve fabrice
S Františkem měli tři děti, ale těmi se Brigita nikdy neoháněla, její přesvědčení a postoje byly pevné. V době počínající normalizace odmítla podepsat souhlas se sovětskou invazí, v divadle ji nutili, že prý je všechny zničí. Odešla a pracovala ve školce, v kuchyni, pak v dělnických zaměstnáních a za extrémně malý plat, ve fabrice byla až do roku 1979.
Nějakou dobu byli s manželem bez příjmů a vytloukali klín klínem, vzpomínala, že když dostali přeplatek, jeli za něj na pohřeb Bohuslavu Reynkovi. Nakonec se jí podařilo vrátit do divadla, působila v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci jako lektorka a archivářka.
Po roce 1989 se František Čech vrátil do Slováckého divadla, ale režíroval i v jiných regionálních divadlech, v Českém Těšíně, Olomouci, Šumperku a Brigitiny úpravy a dramatizace se také hrály, třeba Tajovského Ženský zákon, v Hradišti a v Šumperku počátkem 90. let František uvedl její úspěšnou dramatizaci Karafiátových Broučků.
Otevíraly se archívy a oba zjišťovali, že je StB stále sledovala, Brigita se tím odmítla zabývat, nechtěla vědět, kdo na ni donášel. Své vzpomínání pro Paměť národa uzavřela slovy, že v životě dostala víc dobra než zla, a když jí na mysli vytane někdo, kdo jí opravdu ublížil, tak se za něj pomodlí a tím se to srovná.
