Dvaačtyřicetiletá herečka, která natočila svůj poslední film před třemi lety, tehdy řekla, že nikdy neměla minutu klidu a že byla svým okolím považovaná za věc. Uvedla, že miluje zvířata a krávy jí také nikdy nebudou žádat o autogram.
Ztělesnění francouzské kultury
Osmadvacátého září oslaví Brigitte Bardotová devadesátiny, a pokud lze soudit z fotografií, její tvář, kterou nezhyzdily plastiky ani botox, se nerozpadla a nese stopy někdejší krásy, je to pořád ona, jen přirozeně zestárla. Když ovšem v roce 1973 v pouhých třiceti devíti letech odešla ze scény, nikdo ji nepostrádal. Komentáře tehdejších, zejména mladých diváků byly zdrcující, pro ně byla odbytá veličina, jako výrazný sexsymbol 60. let jim přišla nenapravitelně mimo. Svět prostě běžel zase trochu jinak a měl nové idoly, které vsadily na jemnější, nevtíravou krásu, jakou zosobňovaly třeba Miou-Miou nebo Bulle Ogierová.
Ale jak čas šel, ukázalo se, že právě Bardotová byla tímto svým odchodem ze scény naprosto výjimečná, protože umění odejít málokdo ovládá. Možná se inspirovala Gretou Garbo, která film opustila v šestatřiceti letech. Odešla do ústraní a nikdy se na filmové plátno nevrátila. Čas také prověřil, že Bardotová byla ztělesněním francouzské kultury a umění 50. a 60. let minulého století, nejenom to: stala se symbolem ženské emancipace a sexuální svobody. Byla opravdu nádherná, výrazně nalíčené oči, svůdně našpulená ústa, hříva rozpuštěných blond vlasů, všechny její vrstevnice a postupně i mnohem mladší se po ní opičily. Brigitte ale byla jediná a neopakovatelná a nesmírně sexy, její potenciál byl zřetelný už ve Velkých manévrech Reného Claira, kde sice zářila Michelle Morganová, ale Bardotka v malé roli byla tak rozkošná a svěží.
Nemožný úkol: zahrát mýtus
Česká televize s ročním zpožděním uvedla šestidílný seriál Bardotová, který natočila režisérka Daniele Thompsonová, dcera známého filmaře Gérarda Ouryho. Je to seriál natočený nevýbojně, až staromódně a akademicky samozřejmě v chronologickém sledu: mapuje dětsví a mládí a zrod hvězdy. Hlavní představitelka, mladičká herečka Julia de Nunez, je Bardotové podobná a hodně se snaží, ale to je asi tak všechno. Neboť byla postavená před nemožný úkol: zahrát mýtus.
A to v díle, které jen napodobuje minulost, aniž by se na ni dokázalo podívat s hodnotícím nadhledem. Či snad něco podstatného sdělilo, třeba v čem tkvělo tajemství Bardotové, jak to, že právě tato dívka z buržoazní rodiny držená nakrátko pohnula světem jako erotický symbol. V čem spočívá její síla a její výjimečnost a na druhé straně zase neschopnost citově prožít vztah nejenom s mužem, ale i s dítětem. Byla do toho zahnaná studeným odchovem, anebo to byla přirozenost?
Retro, lesk a olympiáda. U bazénu a na pláži se letos odvažte, hitem jsou i vlastnoručně háčkované plavky |
Bardotová bojuje za práva zvířat a jistě v tomto vykonala mnoho dobrého a chovala se jako příkladná altruistka. Jak je ale možné, že s takovou empatií ke všemu živému absolutně postrádala mateřský cit? Byla citově i intelektuálně komplikovaná a seriál to vyjádřil jen v banálních klišé. Byl v podstatě nudný, že by se tu aspoň občas řízlo do živého, tak nějak nebylo na pořadu dne. Zobrazil hrdinku jako oběť patriarchálního systému svazovanou konvencemi a nevyřčenými pravidly, proti nimž se ona bouří a odmítá být kořistí.
Co od ní všichni chtějí...
Toto téma bylo mnohem přesvědčivější ve filmu klasika francouzské kinematografie Louise Mallea Soukromý život, kde hrála Bardotová hlavní roli. Mladá hvězda pronásledovaná novináři, tlačená doslova ke zdi všemi kolem a nakonec dohnaná k sebevraždě, byla v jejím podání nesmírně autentická, bylo to herectví intuitivní a velmi psychofyzické. Ten film řekl o životě Bardotové v mladých letech hodně, ale i tak jen poodkryl jen zlomek její složité povahy. Výmluvné je i to, že stále prohlašuje, že nechápe, co od ní všichni chtějí, když půl století netočí, a že chce být v klidu.
Autorka je divadelní kritička a publicistka.
