Když jsem před dvěma lety rušil účet na Twitteru, tehdy už přejmenovaném na X, stáhl jsem si archiv svých tamních příspěvků. Bylo mi jasné, že ho pravděpodobně v životě nevyužiju. Stejně mi to ale nedalo. Přece jen jsem mikroblogovací systém používal devět let. Co když si budu chtít něco zpětně najít? Dnes ten čas konečně přišel. Potřeboval jsem nutně zjistit, kdy jsem se stal obětí defekační události. Méně vznešeně řečeno, kdy mě naposled posral pták.
Rád bych se pochlubil, že mám noblesní výraz v předposlední větě z vlastní hlavy. Rozhodně ho chci v budoucnu používat. Přiznávám však, že ho vymyslel někdo jiný. Pochází z tiskové zprávy k výzkumu Lea Uesaky a Katsufumiho Sata. Oba dva tito badatelé působí v Ústavu pro výzkum atmosféry a oceánu Tokijské univerzity.
Ve své poslední práci studovali buřňáky světlečelé. Jde o poměrně velké mořské opeřence. Od špičky zobáku ke špičce ocasu měří okolo 48 centimetrů. Rozpětí jejich křídel je 122 centimetrů.
Dynamika letu
Uesaka a Sato vybavili buřňáky kamerami. Podobná zařízení bývá zvykem upevňovat tak, aby se dívala ve směru letu ptáka. Japonští výzkumníci je však namířili opačně. Co na záznamu viděli, je vám asi vzhledem k předcházejícím řádkům vcelku jasné. Badatelé se k neobvyklému předmětu svého bádání dostali náhodou.
Prapodivné mořské potvory se živí bakteriemi pěstovanými na vlastním těle |
„Studoval jsem, jak se ptáci rozjíždějí na vodě při startu,“ popsal Uesaka. „Při sledování videa mě překvapilo, že velmi často vypouštějí výkaly. Zpočátku mi to připadalo legrační, ale nakonec se ukázalo, že je to zajímavé a důležité pro mořskou ekologii.“
Buřňáci se oné záležitosti věnují každé zhruba čtyři až deset minut. Za hodinu se tak zbaví asi pěti procent své hmotnosti. To už může mít vliv na dynamiku jejich letu. V deníku New York Times porovnal ekolog Kyle Elliott z McGillovy univerzity let buřňáků se svými zkušenostmi s malými letadly.
„Když je náklad příliš těžký, musíte se ho zbavit, ne?“ prohlásil.
Tři teorie
Z výše zmíněného by bylo logické očekávat, že ptáci odhodí zátěž ještě před startem. Kupodivu se však chovají přesně naopak. Vědci nahráli skoro 36 hodin záznamu. Zachytili na nich celkem 195 jednotlivých případů vy-víte-čeho. Všechny až na jednu proběhly za letu. Buřňákům zřejmě vyřizování záležitosti na hladině moře nějak vadí. Výzkumníky by zajímalo jak.
„Buřňáci světlečelí mají velmi dlouhá a úzká křídla, která jsou vhodná pro plachtění,“ prohlásil Uesaka. „Aby vzlétli, musí s nimi velmi energicky mávat, což je vyčerpává. Znamená to, že riziko vylučování na hladině moře převažuje nad námahou potřebnou ke startu.“
Je vám horko? Recept má australská můra, létá do hor za letním spánkem |
Výzkumníci přišli se třemi různými teoriemi, které mají chování buřňáků vysvětlit. Ptáci se mohou snažit udržet své peří v čistotě. Mohli by mít také obavy z vodních predátorů orientujících se čichem. Snižování hmotnosti za letu by pro ně mohlo být i jednoduše pohodlnější.
Abych se ale vrátil ke svému Twitterovému archivu. Ona neblahá událost mě naposled postihla 1. září 2009. Je to už dávno a jsem tomu rád. Říká se, že tyhle věci přinášejí štěstí. Je to možné. Buřňákům se přesto raději obloukem vyhnu.
