Při vědomí, že trh s bydlením je u nás totálně vykloubený, lze pochopit, že i jako starostka se paní Mrázová obecního bytu držela jako klíště, ale nemohla městu alespoň platit tržní nájemné? A nemohla městu připlatit alespoň v okamžiku, kdy se stala ministryní a získala z hlediska Bíliny astronomický plat a nárok na bydlení v Praze?
Zkrátka existuje množství více či méně férových řešení téhle situace, která nebudou, slušně řečeno, vyčůraná, ale paní ministryně řešit nechce vůbec nic. Zatím problém popírá.
Je jen otázkou, jak moc budou naštvaní všichni ti, kteří za poloviční byty platí dvojnásobek a to jen proto, že nemají kámoše na radnici svého rodného města. Možná Andrej Babiš svou favoritku podrží, možná ji hodí přes palubu. Zasloužila by si spíš to druhé, ale do AB jeden nevidí. Protikorupční hnutí ANO někdy vykazuje neuvěřitelnou shovívavost.
Stará dobrá protekce
Tenhle případ však vynesl na světlo jeden dlouholetý problém. V malých městech se obecní byty přidělují na základě známostí a nikoli sociální potřebnosti, města se často ani nenamáhají zjišťovat, jak na tom dotyčný je.
Ilustrativní jsou slova bývalého komunistického hejtmana Ústeckého kraje Bubeníčka, který je dlouholetým zastupitelem Bíliny. Říká, že město nikdy nezjišťovalo majetkové poměry žadatelů o obecní byt a staralo se pouze o to, zda dotyčný něco nedluží městu. Při přidělování městského bytu je důležité, jak se zalíbíte zastupitelům hlasujícím o přidělení. Proč by měla dostat byt nějaká sociálně slabá rodina, město se raději postará o to, jak ubožáky poslat do exekuce, než by jim pomohlo.
V sobotu měla Zuzana Mrázová svatbu, v pondělí už je novou ministryní |
A aby se krásná středověká jádra našich okresních metropolí nestala vyloučenými lokalitami, dostávají tam obecní byty zejména úředníci, příbuzní úředníků a významných podnikatelů a to nikoli na základě sociální potřebnosti, ale politické protekce. Stačí si ta města letmo projít a poptat se.
Jestli padne jedna chamtivá ministryně, je vlastně úplně jedno, zásadnější je, zda bude komunální politika nadále podobně bohorovná a asociální a místní elity tak ubohé, lakomé a zkorumpované.
Něco mi říká, že se vrací nálady z druhé půle devadesátých a následně nultých let, kdy mnoha politikům (ministrům i premiérům) zlomily vaz čachry s bydlením. Myslím, že by se nejeden úředník či potentát měl začít bát, protože jestli se nebydlící generace, které si vydělají stěží na spolubydlení, dozvědí, za jak málo někteří hlavouni luxusně bydlí či „zprivatizovali“ přepychové byty v centrech měst, může být opravdu hodně zle.
