Přijímačky jsou stejné jako nedostatkové bydlení: vládne nám tyranie většiny

Před týdnem jsme na tomto místě popisovali roky trvající nehoráznosti, kdy je mnoha patnáctiletým svým způsobem upíráno ústavní právo na vzdělání: musí se učit specifické předměty na odborných školách v oborech, v nichž nikdy nebudou pracovat (ano, jsme zjevně nábytkářská velmoc, protože máme 114 odborných středních škol zaměřených na nábytkářství a dřevařství; máme také 152 středních škol chemických!), místo aby dostali všeobecné vzdělání potřebné pro studium vysoké školy. Když Chlívek cynicky předpověděl, že „v dubnu 2026 budou rodiče a novináři naříkat nad školskými absurditami úplně stejně jako dnes“, ptali se mnozí čtenáři: Jak je to možné?

Velmi snadno: problém nedostatku studijních míst trápí většinu rodin jeden, možná dva roky v životě. A ještě ne každou a ještě ne v každém kraji. Pak na hlubokou frustraci zapomenou, protože ji „nějak vyřeší“. A patnáctiletí nemají volební právo, takže politikům jsou úplně buřt – zato jim nejsou buřt sponzorské příspěvky od byznysmenů, kteří ve svých montovnách zaměstnávají co nejlevnější operátory výroby.

Stejné to je s bydlením: vzhledem k raketovému růstu cen bytů (a jen o trochu pomalejšímu růstu nájmů) nemají mladí lidé dnes v podstatě šanci sehnat bydlení – ani vlastní, ani důstojné nájemní. V lepším případě jsou vystaveni dilematu „hypotéka, nebo dítě“, protože z jednoho, byť vysoce nadprůměrného platu prostě nejde uživit rodinu a zaplatit splátky mnohamilionové hypotéky.

Ale politikům, které si volíme, aby spravovali věci veřejné, je to úplně jedno. Proč? Protože většina bydlí. Menšina je jim u zadele. Tento paradox je obzvlášť pikantní u politiků, kteří se tolik zaklínají ochranou menšin a ostatní obviňují z populismu. Ale jakmile přijde na věc, chovají se jak nejhrubší populisté, kteří ve jménu diktátu většiny ignorují minoritu. Vzpomínáte, jak Piráti jen nadhodili, že by bylo dobré vědět, kolik bytů je třeba v Praze neobývaných? Jak se na ně všichni „obránci liberální demokracie“ okamžitě vrhli? I když jedním ze stěžejních znaků liberální demokracie je právě ochrana minority před diktátem majority?

Byt pro vnouče

Ano, většina bydlí, takže menšina má smůlu. Dokonce i velká část mladých se nakonec nějak k bydlení dostane. V Česku panuje po více než století veliká mezigenerační bytová solidarita. Domy, byty a dekrety (nájemní smlouvy) se v rodinách udržují jako nejvzácnější poklady, a tato tradice uchovávání vzácných rodových statků přetrvala z reálného socialismu do reálného kapitalismu.

Lze to snadno doložit na starších výzkumech socioložky Oliny Šmídové či na nedávných datech týmu kolem Martina Luxe ze Sociologického ústavu. Z jejich výzkumů vyplývá, že pouhá čtvrtina vlastníků (26 %) si svou nemovitost pořídila jen za své vlastní zdroje, třetina se k bydlení dostala zdarma (darem či dědictvím), zbylí část dostali a část si zajistili sami. Suma sumárum: Tři lidé ze čtyř svou nemovitost buď dostali celou, nebo aspoň její část.

Piráti zahájili kampaň k bydlení. Slibují nové byty a boj proti spekulantům

„Zajímavé je, že takto vzniká jakýsi řetězec transferů, protože ti, kteří něco dostali, se cítí povinováni zase svůj majetek předat dalším,“ popisuje českou praxi Lux. „Dokonce čím víc dostali, tím víc chtějí dát,“ ukazuje středoevropská specifika výzkumník, specializují se dlouhodobě na socioekonomii bydlení. V reálném životě to odpovídá praxi „zdědím po babičce a dám to rovnou dětem“, nebo, jak říkají učenci, „nepřímé reciprocitě“.

Tento řetězec transferů spolu s pomalu rostoucím trhem vícegeneračních hypoték vede k tomu, že většina se nějak k bydlení dostane – mj. i proto, že místních se rodí čím dál méně.

Byty a domy budou rozbuškou příští revoluce. A Fialova vláda pro to dělá maximum

Smůlu pak mají ti, v jejichž rodinách se tato předávací tradice nectí, případně ti, jejichž rodiče byli natolik velkorysí, že dopřáli sobě i světu více dětí, než pro ně měly v širší rodině zaručených nemovitostí.

Co s tímto perverzním stavem?

K tomu opět připočtěme silnou lobby těch, kteří vlastní velké množství prázdných bytů, lobby těch, kteří báječně bohatnou na službách jako Airbnb a gentrifikaci (kdo neví, o co jde, nechť se projde třeba z pražského náměstí Jiřího z Poděbrad směrem na Floru, kde „místní“ tvoří už jen naprostý zlomek populace) a máme vymalováno: bydlení se stává nástrojem, jímž bohatí snadno a s nulovým zdaněním znásobují svůj majetek a jímž se paralelně replikuje frustrace nebydlících.

Paradoxní situace. Vlastnické bydlení bylo dříve spjato spíše s chudšími vrstvami, dnes je symbolem blahobytu

Podobnou situaci nazval v devadesátých letech kolega Zbyněk Petráček „nájemní apartheid“: naprostá většina národa tehdy bydlela v regulovaných nájmech, naprostá menšina platila zpočátku třeba až desetinásobně vyšší tržní ceny. Bylo to nehorázné, nespravedlivé (hypoteční trh v podstatě neexistoval a většina bytů byla v majetku municipalit), ale politikům to bylo šumafuk: většina bydlela levně, menšina je nezajímala.

Apartheid bydlení a tyranii většiny nakonec vyřešila postupná, dvacet let trvající deregulace nájemného spolu s privatizací bytového fondu a masivním rozmachem hypoték.

Co vyřeší ukrutný nedostatek bydlení pro mladé, neprivilegované rodiny, Chlívek absolutně netuší. Kdyby tento perverzní stav zbouraly sociální bouře, nebyl by vlastně ani proti. Ale z výše uvedených důvodů tomu nevěří: frustrovaných je příliš málo a politici všech stran nadbíhají bydlící většině.

Apartheid bydlení a tyranie většiny budou trvat dál.