Co se tedy stalo na začátku průmyslové revoluce, že jsme tehdy nastoupili na cestu ekonomického růstu? Proč tomu tak je a co udělat, aby se tahle mašina na blahobyt nezadřela, a fungovala dál, a pokud možno ještě lépe? Právě toho se dotýkají práce ekonomů Joela Mokyra, Philippa Aghiona a Petera Howitta, kteří byli letos vyznamenáni Nobelovou cenou za ekonomii. I když se tito ekonomové dívají zejména do minulosti či se věnují ekonomické teorii, mohou nám toho docela dost říci o naší současnosti a také o budoucnosti.
Mokyr patří mezi ekonomy růstu k „idealistům“, hlásí se k té větvi ekonomů, podle které je hospodářský růst z velké části závislý na nastavení společnosti a jejích institucích, a ne jen na investicích, byť s těmi je propojen. Mokyr tvrdí, že pro růst je potřeba spolupráce vědců a techniků, neboli teoretiků a praktiků. Tedy toho, co chybělo třeba po většinu antiky, kdy filozofové (včetně těch, které bychom dnes nazvali vědci) a technici, tehdy řemeslníci, existovali sice spolu, ale odděleně. Společenské předsudky znesnadňovaly či dokonce znemožňovaly jejich spolupráci a tehdejší „podnikatelé“ neměli většinou o techniku zájem. Výsledkem bylo, že i když existovaly mnohé pokročilé technologie jako například primitivní parní stroj, ozubená kola či vodní pumpy, využívaly se omezeně a hlavně jako hračky a kuriozity.
Nobelovu cenu za ekonomii získala trojice vědců, zkoumali růst i úpadek firem |
Teprve během průmyslové revoluce došlo ke spolupráci vědců, techniků, podnikatelů a koneckonců i státu a to vše vedlo k tomu, co Mokyr nazývá „průmyslovým osvícenstvím“. A to pak umožnilo zapojení vynálezů do hospodářství, neustálé zlepšování, a tak byl „vynalezen“ i hospodářský růst. „Ekonomický růst je stvořen lidmi, nikoliv osudem,“ napsal Mokyr. Je třeba mít provědecké uspořádání společnosti a také politiky, kteří vědě a technice nebrání v rozvoji. Bez toho růst není, a despotické instituce ho brzdí.
V tom nepřímo navazuje na loňské ekonomické nobelisty, Darona Acemoglua, Jamese Robinsona a Simona Johnsona. Zároveň je to i varování před populisty typu amerického prezidenta Donalda Trumpa, kteří chtějí měnit instituce a neuvědomují si, že ekonomický růst není jen otázkou peněz a investic.
Bez regulace to nejde
Podobnou lekci nám ostatně dávají i Philippe Aghion a Peter Howitt. Ti zkoumali tak zvanou kreativní destrukci, tedy vznikání a zanikání firem, které vede k ekonomickému růstu. Něco, co v základních rysech kdysi popsal náš rodák z moravské Třešti Josef Schumpeter. Firmy s lepšími výrobky přežijí, ty s horšími, tedy třeba i méně technicky vyspělými, zaniknou. Vede to k růstu a vývoji.
Nobelova cena za průmyslové osvícenství a za aktualizaci kreativní destrukce |
Jenže to nefunguje úplně samo od sebe. K růstu a k tomu, aby neměl velké negativní sociální dopady zejména na zaměstnance a aby i nadále pokračoval, je třeba ho regulovat. Stejně tak je ho třeba regulovat, aby se dostatečně investovalo do některých odvětví a vynálezů. Aghion a Howitt říkají, že stát má podpořit některé investice do výzkumu a výroby, regulovat monopoly, spolupracovat s vysokými školami a vytvořit pružný systém sociálního zabezpečení.
Tedy i Aghion a Howitt ukazují, že k růstu vede něco, co se mnohým populistům nelíbí. Že jde o regulovaný trh a omezení moci velkých i technologických firem a že jde i o regulace zlepšující zdraví a kvalitu života člověka a o instituce. Pro ekonomický růst je třeba spolupráce celé společnosti a dobrá politika od ekonomického růstu neoddělitelná. Bez toho nám křehká květina růstu, kterou si pěstujeme zhruba dvě století, může rychle uvadnout.
