Stačilo čokoládové srdíčko na kafi, a můj svět hned nabyl jasnějších barev. Samozřejmě jsem si nemyslela, že se mi tím srdcem baristka snad snaží cosi naznačit. Nejen ona pro mě, i já pro ni jsem byla docela neznámá ženská, kterou nejspíš už nikdy neuvidí. Nejsem stálá zákaznice téhle kavárny.
Nemyslím si, že jsem baristce něčím učarovala, a že si ze všech šablon vybrala zrovna tu se srdíčkem, byla pouhá náhoda. Anebo to náhoda nebyla a ona má za úkol podat kávu se srdíčkem každému pátému zákazníkovi. Zkrátka nevěřím, že to mělo cokoli společného s mou osobou.
A přece mě srdíčko potěšilo. Některé symboly nad námi zkrátka mají nečekanou moc. A motiv srdce, které se skutečnému lidskému srdci navíc vůbec nepodobá, může být jedním z nich.
Moje černé děti mají stále hlad aneb Jak tři míšenečci pykají za domnělé hříchy své matky |
Některé smajlíky taky pomáhají. Ty veselé, samozřejmě. A to dokonce i v případě, že nejsou mířené vaším směrem. Před časem mě potěšil obrovský zářící smajlík vylepený jako plakát na plotě. Působil stejně mile jako usměvavý kolemjdoucí.
Jedna dávná kámoška v dobách, kdy mobilní telefony sloužily pouze k telefonování a k ničemu jinému se nehodily (i když se některé obzvlášť festovní daly použít i jako zbraň), naučila svůj počítač, aby každé ráno, když ho zapnula, zahlaholil: „Dobré ráno, Katy! Jsi moc hezká ženská a každý tě má rád!“
Katy pár měsíců předtím opustil manžel, se kterým žila celé roky, a cítila se osamělá, nešťastná, nezajímavá, nehezká. „Když mě nikdo jiný nepochválí, musí to udělat můj počítač!“ nechala se slyšet. Mně – a nejen mně – to připadalo poněkud naivní, dokonce prostoduché. Katy ale rozhodně prostoduchá nebyla. Věděla, že jejímu počítači je úplně, ale úplně jedno, jak vypadá a jakou má osobnost. Ale i tak jí hlaholení jejího počítače každý den zvedlo náladu. Pomáhalo jí, aby se vzpamatovala z té rány osudu.
Založit si nový kmen. Když se tři blázni dají dohromady a okupují veřejné pozemky |
Když si za dalších pár měsíců našla nového partnera a byla s ním prý mnohem šťastnější než s tím předchozím, tvrdila, že by se jí nic takového nepovedlo, nebýt hlaholícího počítače. Dostala se z deprese, začala si zase věřit, a to všechno prý díky primitivnímu prográmku, který sama sestavila.
Je to tak. I zcela mechanické pochlebování, úsměvy, které nemíří vaším směrem, srdíčko na kafi vytvořené rukou baristky, které můžete být z duše ukradeni, i to mnohé z nás dokáže povzbudit, zvednout jim náladu, pomoct je vyléčit z osobní tragédie.
A co teprve když jsou na vás milí docela neznámí lidé, které jste náhodou potkali, pokecali si s nimi a zase se rozloučili s tím, že se nejspíš už nikdy neuvidíte. To je hned po lásce a procházkách po Přírodě ta nejléčivější věc.
