Čechy Čechům, Brno fašistům

Schylovalo se k tomu už řadu měsíců a stalo se tak výhradně kvůli neuvěřitelné politické hlouposti vedení Policie ČR. Brněnská policie totiž při demonstracích prvního května dokázala, že zasáhnout proti provokacím násilníků umí. O to horší bylo její sobotní selhání. Pokud ministr vnitra Ivan Langer myslí svoje slova o pozornějším a tvrdším postupu proti pravicovému extremismu, musí začít radikálním rozborem a kritikou v policejních řadách. Sobotní brněnské profesionální selhání totiž není v posledních měsících první.

Slepí a hluší
Připomeňme jenom dvě z největších a za normálních okolností neodpustitelných ostud české policie ve vztahu k radikálním fašistickým skupinám. Prvního března policie monitorovala pochod neonacistů kolem synagogy v Plzni. Televizní kamery zachytily hajlující fašisty stejně jako výkřiky o plynu pro Židy a Čechách pro Čechy. Policie jenom „monitorovala“, ale nezasáhla ani proti výslovnému porušení zákona.

Nebyla sama, kdo zůstal slepý a hluchý. Vedoucí odboru veřejných služeb Plzeň 3 Radim Lisenko v dubnovém zpravodaji svého obvodu Trojka napsal: „1. 3. 2008 se uskutečnil pochod…, jejž média označovala jako ,pochod neonacistů‘. Ačkoli mnozí účastníci mohou patřit k radikálním skupinám, na shromáždění nedošlo k žádnému nacistickému projevu či k jinému jednání, které by kolidovalo se zákonem.“ Za všechno mohou média a nikdo nic ofi ciálně neviděl…

Zahajlování se snadno přehlédlo
Koncem března pak policie v Praze nezasáhla proti davu fašistů, označovaných eufemismem „fotbaloví chuligáni“, když při svém nepovoleném tažení Prahou, kdy předem (trestně postižitelně) veřejně vyhrožovali vypálením stadionu, dlouhé minuty skandovali trestně postižitelný výrok „Jude Slavia“. Kamery zachytily netečné a tím směšné figurky policejních těžkooděnců, kterým bylo povoleno pouze doprovázet tyto jinak spořádané občany, projevující svoje právo na svobodu vyjadřování. Občasné zahajlování se v takové situaci lehce přehlédlo.

Tohle všechno tady v minulosti bylo. Fotbalová sběř tvořila základ srbských i chorvatských polovojenských band, které se počátkem devadesátých let dopouštěly nejhorších zvěrstev válek v rozpadající se Jugoslávii. Dokud to šlo, tak jim stát nedal najevo, že násilnosti nejsou přijatelným způsobem řešení odlišnosti názorů. Naopak, když stát sám zešílel, potřeboval a zneužil jejich šílenství jako vzor pro ostatní.

Pokud by byl kvůli hajlování a rasistickým výkřikům zastaven pochod neonacistů v Plzni a v Praze, k incidentům v Brně by nejspíše nikdy nedošlo. Trpělivost a legalistický přístup, s nimiž zatím ještě legální fašistická seskupení pod nejrůznějšími názvy testují schopnosti představitelů státní moci, a především policie, nejsou také nic nového.

Legální fašistická uskupení postupují stejně jako NSDAP
Identicky postupovala v počátcích svojí činnosti nacistická NSDAP a její oddíly SA. Tehdy, stejně jako dnes, funguje u příslušníků pořádkových sborů syndrom návykové spolupráce. Vychází z pocitu, který je vlastní velké většině policistů, že společnost a její občané nedělají dost pro udržení zákona a pořádku. A tak každý, kdo mluví o ochraně pořádku, zatím se chová slušně a neporušuje otevřeně ostatní zákony, byť by to byl nacista, má jakýsi „podvědomý nárok“ na větší toleranci oficiálních ochránců zákona – především v otázce „svobody slova“.

A pak stačí opakováním dobře organizovaných akcí navykat policisty na osobní kontakty a získávat větší a větší toleranci. A pak přijde den, kdy kontaktů v policii, armádě a státní správě bude tolik, že tolerování drobných zkušebních překračování zákona se změní ve volání po změně pořádků. Přesně takhle to popisovaly už manuály SA.

Selhávají i politické strany
Neselhává však jenom policie a její politické vedení. Selhávají i politické strany, které se vyhýbají diskusi a konfrontaci v otázkách základní bezpečnosti demokracie. Otázka veřejného uznání a přijetí vztahů mezi lidmi stejného pohlaví je obzvláště citlivá pro KDU-ČSL. Internetové diskuse lidoveckých voličů, stejně jako výzvy kladenské organizace Orla či sobotní extempore brněnských „křesťanů“, by měly vedení lidové strany co nejrychleji přivést k vyvolání zásadní vnitřní diskuse o homosexualitě a lidských právech.

Němečtí křesťané svoje chování z doby nástupu fašismu dodnes cítí jako historické selhání. Nebránili homosexuály, pak nebránili komunisty a socialisty, a když přišli pro ně, nebyl nikdo, kdo by se za ně postavil…

e-mail: jan.urban@testovaci.cz