Reaguji na kritiku R. Sikory v LN dne 19.1. vztahující se k představení Čekání na Godota na Nové scéně ND.
Jsem profesí výtvarník a spolupracuji více než 25 let v rámci svých projektů s herci, tanečníky, performery, občas i s filmovými a divadelními režiséry či dramaturgy.
Mám určitou představu o jejich práci a mám k ní respekt.
Opakovaně se ve své tvorbě vracím k Beckettovým textům, které mě jako mladého ovlivnily v dobách totality a se kterými pracuji i v současné postmoderní realitě, která vážným tématům nepřeje a publikum až na výjimky nezajímá. Bulvár a laciný škleb nesnáším, nesnáším povrchnost vůbec.
Čekání na Godota v režii Michala Dočekala, kterému věnoval R. Sirový tak zdrcující kritiku, jsem sledoval s velkým zájmem od začátku do konce. Ocenil jsem vynikající výkon scénografa Davida Marka, který jednoduchými a čistými prostředky vytvořil prostor pro hereckou akci. Pokud mě něco na představení rušilo, pak to byly neadekvátní reakce části publika, které se smálo situacím, kdy se na jevišti odehrávaly scény plné mrazivé úzkosti.
Je tomu již řadu let, kdy ND opět v režii M. Dočekala uvedlo hru Samuela Becketta Poslední páska, odehrávající se ve dvou rovinách jako činohra a opera. Představení jsem viděl a vnímal jako odvážný čin a kvalitní výkon v tehdejší nabídce pražských divadel. I tehdy se na hlavu režiséra snesla sprška urážlivých recenzí, jejichž tón byl více osobní než odborný.
Já sám mám velmi bohaté zkušenosti s tzv. kritiky, kteří často sytí své osobní umělecké frustrace na účet jiných a smyslem těchto řádků je sdělit opačný názor, že totiž představení stojí za to vidět.
