Černá díra je samozřejmá věc

Vědce stále překvapují jevy, které běžní občané berou jako samozřejmou okolnost svého života. V naší rodině, kupříkladu, máme černou díru. Nevím, zda je pouze naše soukromá nebo zda má někde společnou základnu. Vlastnosti, kterými se vyznačuje, přiznává ve svém prostředí mnoho našich známých.Je to místo, kde mizí určité předměty. Nevysvětlitelně, nelogicky, bez ohledu na jejich užitečnost nebo tržní cenu. Nejsou to tak banální případy jako založené brýle, nebo ztracená náušnice, ale třeba například knihy. Kniha , kterou miluji, vracím se k ní opakovaně, má své místo a nikdo z mých bližních se o ni (dyť je to blbina ) nezajímá, najednou není. Růžové šaty po zemřelé mamince,které pro její neběžnou postavu nikomu nepadnou a já je uchovávám jen z piety, najednou nejsou. Mohla bych vypočítávat donekonečna- jenom těch not, které nikdo, kromě  mě ,nikdy  nehrál a hrát nebude, najednou nejsou. Bezcenné, ohmatané! Je pravda, že jsem se osmkrát stěhovala a ledacos se dá připsat na vrub zmatku, ale pokud se za těchto okolností něco ztratilo, příčina byla vysvětlitelná či aspoň pravděpodobná. Naše černá díra tak nepůsobí. Ta si počká, až jsme usazeni a nastane pořádek ve věcech a stereotyp v jejich užívání. Pak něco s chutí schlamstne. Někdy navždy, někdy to po čase vrátí a to, prosím, na stejné místo, odkud to zmizelo, někdy dokonce vyvrhne něco,co jsem nikdy nevlastnila a pokud vím,nevlastnil to ani nikdo z mých návštěvníků(-nic), kteří(-é) by to  u mne mohli(-y) zapomenout- např. Haydnovy klavírní sonáty v salátovém stavu, což si ssebou na návštěvu nikdo tak často nebere. Rozumím tomu jako  náhradě za Guliverovy cesty  s Boudovými ilustracemi, které už vrátit nehodlá.Naše černá díra má svou logiku a  své vlastní oceňování věcí, na prosby nereaguje a my jsme s ní za ta  léta už smíření. Víme, že je a divíme se , že vědci se  diví.