Šestkrát ho honili skinheadi vyzbrojení noži, řetězy a nunčakami, řvali na něj výhrůžky, ale nedohnali ho, na což byl K. vždycky hrdý. Trénoval v parku sprinty a chlubil se, že ho žádnej nablblej milenec vlastní matky nechytí, Afričani mají útěk v krvi.
Jednou se nad ním v tramvaji zastavil nadrozměrný vyholený týpek v maskáčích, strčil mu pod nos levici, která měla na kloubech vytetované H-A-T-E, a zeptal se ho, proč je černej.
K. mu vysvětlil, že oba jeho rodiče, všichni dědečkové a babičky, tety, strýcové, bratranci a tak dál, zkrátka úplně všichni jeho příbuzní, kam až paměť sahá, byli černí, a tak je jen přirozené, že i on tu barvu zdědil.
„Jestli se ti to ale nelíbí,“ přislíbil, „tak se v příštím životě postarám o to, abych byl bílej. Oukej?“
Pár lidí v tramvaji se nahlas zasmálo, nadrozměrný týpek v maskáčích vystoupil a K. pokračoval v cestě.
Až bude všechno hotové a nebude o co usilovat |
O něco protivnější byli lidi, kteří si na něj toužili sáhnout, přejet mu nasliněným prstem po předloktí, povískat se mu ve vlasech a přirovnat jejich konzistenci k předmětům denní potřeby, většinou ke koberci nebo drátěnce na nádobí.
A ano: skutečně jeho barvu testovali nasliněným prstem, třikrát jsem to viděla na vlastní oči. Mému skoromanželovi na tom nepřišlo nic divného. On sám na vlastní oči viděl, jak trhovkyně – jen ženy! – na nigerijských tržnicích testují nasliněným prstem barvu na mém předloktí.
Ale když už mluvíme o slinách…
O ten snad nejstrašnější zážitek v Česku se skoromanželovi postaral nikoli zapřisáhlý rasista, který ho nenáviděl, ale agresivní antirasista, který ho miloval.
Bylo to takhle: šla jsem do kadeřnictví a K. na mě čekal v hospodě. Teda spíš ve výčepu, zkrátka v takovém zaplivaném pajzlu. V okolí jiná hospoda nebyla.
A tam narazil na antirasistu. Byl to chlapík tak kolem třiceti, už značně podnapilý. Vrhnul se po K., chválil mu barvu, vlasy, zuby a tak dál.
A pořád se chtěl hubičkovat.
Za tu hodinu, co paní kadeřnici trvalo načančat mou hlavu, stačil agresivní antirasista oslintat K.-ovu hlavu tak dokonale, že mu sliny skapávaly z uší a on to pak deset minut smýval pod sprchou. A do hospody, kde se to stalo, už nikdy nevkročil.
Na věčné časy a nikdy jinak! Co se k nám dostane jako první, jen tak nezahodíme |
Málo platné: černoši mají nejraději, když jejich barvu, vlasy, zuby a tak dál bereme prostě takové, jaké jsou, a moc je nehaníme ani nevychvalujeme.
Většina lidí z „exotických“ zemí si nepřeje být exotická. A nejsou nadšení, když jejich exotičnost příliš podrobně zkoumáme.
My, kteří je máme rádi, se podle toho chováme. Není potřeba jim opakovat, jak jsou úžasní. Docela stačí je přijmout mezi sebe a brát je takové, jací jsou. Na některých místech, třeba v Londýně, to skvěle funguje.
