Nový je ale program ReArm Europe, se kterým přišla Evropská unie poté, co se do základů otřásly dosavadní jistoty: jak ohledně angažmá USA na evropské bezpečnosti, tak ohledně transatlantické vazby samé. Před pár dny Komise přišla s Bílou knihou o evropské obraně – Připravenost 2030. Ursula von der Leyenová ji okomentovala slovy: „Musíme nakupovat evropsky. Neboť to znamená posílit evropskou technologickou a průmyslovou základnu obrany. Znamená to povzbudit inovace. A znamená to vytvořit celounijní trh s obranným vybavením.“
Prokletí rozmanitosti
Z českých médií se horem dolem linou ódy na skvělou kondici našeho obranného průmyslu – dávno pryč jsou bídná léta, poptávky se hrnou, chystají se investice doma a český kapitál expanduje i do zahraničí – zkrátka Česko se vrací do historické role zbrojního magnáta.
Nevyvstává ale úskalí právě v tlaku Evropy na „buy European“, na společné nákupy a redukci množství typů budoucí výzbroje? Dobře si pamatujeme na stesky, proč jsou Evropané oproti Američanům tak vojensky slabí: dávají na obranu méně peněz, ale hlavně za ně pořizují desítky různých typů bojové techniky, od letadel po ruční zbraně. Dokonce i u stejného bojového vozidla pěchoty platí, že co stát a zákazník, to speciální verze.
Nebudeme muset zavádět v rámci společných projektů techniku, kterou vyrábí v západní Evropě továrny největších zbrojních koncernů – a náš průmysl zase ostrouhá? Nebudeme za potížisty, když si vydupeme výjimku v podobě českého zbraňového systému, zatímco většina se shodne na některém evropském? Bude vůbec možné, aby si česká armáda koupila významnější typ výzbroje od českých výrobců? Hloupé otázky to rozhodně nejsou.
Spojené státy chtějí po spojencích pět procent na obranu. Proč a co nabízejí výměnou? |
Zaprvé, Česko ve skutečnosti od svého průmyslu nic moc nekupuje. Až 90 % smluv na pořízení výzbroje a výstroje sice je uzavíráno s českými firmami, ale představuje to pouze 25 % akvizičních výdajů ministerstva obrany. Jde tedy o spoustu malých nákupů, zatímco ty velké jsou bez výjimky ze zahraničí.
Zadruhé, Evropě chybějí výrobní kapacity v plném chodu a čas opravdu tlačí. Evropští spojenci potřebují rychle zvýšit počty moderních zbraní, aby alespoň konvenčním znovuvyzbrojením dosáhli včas odstrašujícího účinku – a mělo to tak celé vůbec politický smysl. Z obojího plyne, že rychlost a kvantita dodávek moderního vybavení má přednost před obtížně prosaditelnou evropskou unifikací. Každá funkční sériová výroba by teď měla být využita.
Ne my jejich, ale oni naše
Zatřetí, tlak na společné nákupy jednoho typu dává smysl hlavně pro země, které si vlastní výzbroj vyrobit nemohou, protože nemají jak. Těch je v Evropě hodně. Když už má Česko to štěstí, že aspoň některé druhy vybavení lze pořídit díky schopnostem domácího obranného průmyslu, bylo by přezbrojení české armády zahraničním typem špatně – jak z hlediska české ekonomiky, tak i efektivity využití evropských kapacit. Jako příklad lze uvést chystanou obměnu kolových bojových vozidel 8x8 pro střední brigádu.
A začtvrté, české firmy už přece jsou součástí „evropské technologické a průmyslové základny obrany“ i celounijního trhu, což ví i předsedkyně Evropské komise, jež se s nimi loni setkala. Nejde o to volit mezi domácím, nebo cizím řešením, ale dospět co nejdřív do stavu, kdy český průmysl bude sám či ve spolupráci nabízet systémy a produkty, které si běžně pořizují spojenci v EU i NATO.
Brusel nám nic zakazovat nebude. Český průmysl má naopak šanci mnohem výrazněji prorůst do evropských zbrojních programů. Zakázky pro českou armádu mu v tom ovšem významně pomohou.
Autor je bezpečnostní analytik
