Dezinformace o polském oficiálním nároku na část českého území o rozloze několika set hektarů možná do digitálního prostoru vypustily ruské tajné služby, jisté to ale není. Strůjci kampaně každopádně zhotovili též falešné stránky Českého rozhlasu nebo falzifikovaný facebookový účet českého velvyslance v Polsku Břetislava Dančáka.
Polští politici zareagovali promptněji a mediálně aktivněji. Ostatně, obrázky s Krtečkem a Rexíkem emitovala polská strana. Avšak reakce byla hlavně na ní, poněvadž v šířené dezinformaci Polákům připadla role útočníka. U nás měla oficiální či pseudooficiální protiopatření dlouho podobu v zásadě úředního vyjádření ministerstva zahraničí nebo skutečnosti, že premiér Andrej Babiš přesdílel polský družební obrázek Krtečka s Rexíkem.
Reksio a Krtek to vědí už dávno. Polsko a Česko jsou opravdoví přátelé. 🇵🇱🤝🇨🇿 https://t.co/9AWGSxaqnn
Záhy se však z celé věci stala menší domácí aféra, kdy vládní místa čelila kritice za pozdní a vágní reakci, popřípadě za zrušení odboru strategické komunikace. Premiér Babiš na čtvrtečním jednání Bezpečnostní rady státu vyčetl zpravodajským službám, že se o klamavých zprávách ohledně polských územních nároků dozvěděl až z médií. Prezident Petr Pavel reagoval poměrně obsáhlým vyjádřením při návštěvě inkriminovaného Těšínska, ale až v pátek.
Příliš průhledný aprílový žert
Celá záležitost je sice vážná, zároveň však poněkud komická. Zabírání českého území Polskem je přece samo o sobě nesmyslem, který by se ještě před deseti lety považoval za špatný či příliš průhledný aprílový žert.
Ano, existuje sporné území o rozloze ani ne 400 hektarů. Nicméně má původ v konečném vytyčování hranice mezi oběma státy po druhé světové válce a následném vyrovnávání různých drobných nepřesností nebo zohledňování praktických záležitostí. Zmíněný ždibíček, geometricky vyjádřeno čtverec o rozměrech 2 x 2 kilometry, prostě zbývá k dořešení, což je ale předmětem určitého administrativně-právního procesu s lokálním dosahem. Ropa ani zlato se tam pod zemí neukrývají.
Babiš kritizuje zpravodajské služby. O dezinformaci o Polsku věděl až z médií |
Tvůrci dezinformace však na zmíněnou větvičku volněji naroubovali trošku bytelnější pahýl, a sice spor o Těšínsko. Internetový poutač, který zval na protestní demonstraci do Třince, jež měla proběhnout v sobotu 29. srpna, nesl titul „Těšínsko je české“.
Československo a Polsko o něj v roce 1919 dokonce vedly kratší ozbrojený konflikt a v období mezi světovými válkami bohužel těšínská otázka fatálně zatěžovala vztahy obou zemí. Po Mnichovu Polsko dokonce sporná území Těšínska i některá další na Slovensku vojensky zabralo. Leč, jak nyní neopomněl zdůraznit polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, za tuto smutnou kapitolu ve vzájemných vztazích se v roce 2009 veřejně omluvil polský prezident Lech Kaczyński.
A jednalo se tehdy „pouze“ o morálně-politické gesto, poněvadž závažné československo-polské spory o území skončily po druhé světové válce. K jejich vyhasnutí sice přispěla poválečná příslušnost obou zemí do sovětského bloku, avšak pád komunismu je rozhodně neoživil. Naopak, česko-polské vztahy po roce 1989 se všeobecně hodnotí jako bezproblémové.
Jak velkou roli hraje historie
Ale byť nás už vzájemné stíny minulosti netíží, na přístupu Čechů a Poláků ke zbrojení, Německu, Rusku a Ukrajině lze pěkně ilustrovat, jak velkou roli může hrát historie a její otisk v kolektivní paměti v současné politice, domácí i zahraniční. A hodí se to připomenout možná i vzhledem k výročí rozpoutání druhé světové války, která začala 1. září 1939 německým útokem na Polsko.
Polsko požaduje po Česku dvakrát více území než doposud, tvrdily falešné stránky |
O šestnáct dní později se však k Hitlerovi přidal Stalin a uzmul si východní části meziválečného polského státu – na základě dohody uzavřené mezi Německem a Sovětským svazem v srpnu téhož roku neboli takzvaného paktu Ribbentrop-Molotov, jak zněla jména ministrů zahraničí obou totalitních velmocí.
Plyne z toho však jeden velký rozdíl mezi námi a Poláky. Ti totiž mají dva historické úhlavní nepřátele, kromě Němců, což je shodné s Čechy, ještě i Rusy a různé formy jejich impéria včetně toho sovětského. Ostatně, polský stát s ruským dlouho zápolil o pozici hlavní mocnosti východní Evropy. Kyjev tak až do sklonku sedmnáctého století patřil k tehdejšímu polsko-litevskému státnímu útvaru. Polské dějiny tudíž po staletí splývaly s těmi ukrajinskými, přičemž Ukrajinci či jejich kozáčtí předci vnímali Poláky jako utlačovatele a často usilovali své jařmo strhnout pomocí kozáckých rebelií.
Vzájemně mírumilovní sousedé
Polský meziválečný stát, obnovený v roce 1918 po zániku polské státnosti koncem osmnáctého století, zahrnoval západní oblasti dnešního Běloruska a Ukrajiny, přičemž běloruská i ukrajinská menšina si stěžovaly na národnostní útlak. A nezůstaly jen u stížností. Organizace ukrajinských nacionalistů například v roce 1934 provedla úspěšný atentát na polského ministra vnitra a etnické čistky Poláků za druhé světové války na Volyni, provozované ukrajinskými bojůvkami, dodnes ovlivňují vztahy obou zemí způsobem, který mnohdy nemá daleko k otevřenému nepřátelství.
Češi oproti tomu Rusy dlouho vnímali jako slovanské bratry, což rázně ukončila až invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. A Ukrajince pak coby jakousi odrůdu Rusů, přičemž k širšímu povědomí, že jde o dva odlišné národy, vlastně přispěla až ruská invaze z února 2022, byť rozhodně ne kompletně.
Střet s Polskem, který nebyl. Je větší riziko v dezinformacích, či v nespolupráci vlád? |
Poláci mají na rozdíl od Čechů ve zvyku bránit se se zbraní v ruce, organizovat povstání či budovat početné a nepříteli hodně nebezpečné odbojové organizace. Často však za cenu značně krvavých obětí. I proto možná současné Polsko intenzivně zbrojí, na čemž se v zásadě shodnou vládní strany s významnou částí opozice. U nás má větší popularitu mír nějak zařízený velkými mocnostmi, pokud nám tedy neuzme pohraniční oblasti.
Češi a Poláci tak nyní sice jsou vzájemně mírumilovnými sousedy, které se Rusům patrně nepodaří rozeštvat. Avšak každý z obou národů je uhněten z dost jiného těsta. Aktuální, byť nanicovatý pokus o rozpoutání polsko-české války ale určitě dokládá, že výdaje na historickou osvětu široké populace by se klidně mohly zahrnovat do nákladů na obranu. Prostor na překonání limitu dvou procent HDP tu nesporně existuje!
