Po bojích na Těšínsku s Polskem muselo nově vzniklé Československo už podruhé během krátké doby zápasit o svou územní integritu. Zásadní je pro uvedení do kontextu událostí datum 21. březen 1919, kdy byla vyhlášena Maďarská republika rad v čele se zapáleným komunistou Bélou Kunem. Nová komunistická vláda se chtěla zasloužit o obnovení staré hranice a usilovala o expanze na území, která považovala za historicky maďarská, včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi. To vše pod heslem Komunistické internacionály.
Konflikt byl nevyhnutelný. Je třeba připomenout, že střety s Maďary se odehrávaly už dřív, i s předchozí maďarskou vládou. Nikdy však do té doby nedosáhly takové intenzity jako na jaře a v létě roku 1919.
Únos Laušmana jak ze špatné kriminálky. Státní bezpečnost riskovala nebývalý skandál |
Konflikt začal v dubnu na pokyn ministra obrany Václava Klofáče, který ignoroval rozkaz vrchního velitele spojeneckých sil francouzského maršála Ferdinanda Foche o zákazu ofenzivních akcí. Československé jednotky obsadily některá území na jihu Slovenska. Pro Foche bylo prioritou dořešení mírové úmluvy s Německem na pařížské mírové konferenci.
Obdobné chování Rumunů jej společně s přístupem Československa rozzlobilo, ale eskalaci už nešlo zastavit bez ohledu na postoj vítězných velmocí. Rumuni se zastavili na řece Tise, československé jednotky také překročily demarkační čáru. To znamenalo válečný stav.
Piccione a Pellé
Také je třeba pro přehled o situaci připomenout, že legionáři, kteří se nejvíc zasloužili o vznik státu, byli převážně ještě na cestě zpět domů a armádní hierarchie se teprve vytvářela, bylo tedy nutné leckdy živelně improvizovat. Vrchním velitelem tak byl až do konce května 1919 náčelník italské vojenské mise v Československu – generál Luigi Giuseppe Piccione. Italové byli posléze postupně nahrazeni Francouzi. Piccione byl v průběhu bojů 4. června 1919 vystřídán organizačně velmi schopným francouzským generálem Mauricem Pellém na pozici vrchního velitele československé branné moci.
Do operace na slovensko-maďarském pomezí se zapojilo několik útvarů a postup byl nejdříve bez potíží. Situace se však záhy začala komplikovat. Rumuni uzavřeli s Maďary po dosažení řeky Tisy příměří. Záhy se tak drtivá většina všech dostupných maďarských vojáků mohla soustředit proti Československu. Maďarský protiútok byl velmi razantní, původně obsazená území byla rychle ztracena. Maďaři se pak chystali napadnout Slovensko se zhruba 80 procenty svých veškerých sil, z čehož vyplynula kritická situace na konci května a v červnu 1919, kdy československý stát musel v krvavé válce bojovat o svou územní celistvost.
Ten více krvavý 17. listopad. Aneb jediná událost v českých zemích, která je světově uznávaným mezinárodním dnem |
Tento příběh je dodnes nedoceněný, i když je tomu už více než sto let. Nasazené československé jednotky nebyly tak organizované a neměly takové bojové odhodlání jako většina Maďarů, kteří chtěli zabránit velkým územním ztrátám hrozícím ze strany dohodových mocností. Maďaři měli navíc i převahu v dělostřelectvu a k dispozici několik obrněných vlaků. Československá strana měla naopak mírnou převahu v počtu pěchoty.
Superman Šnejdárek
Dne 30. května byla zahájena útočná operace na slovenském území. Pod velkým tlakem Čechoslováci i s jejich italskými, francouzskými a domácími důstojníky a veliteli nejprve překotně ustupovali. Generál Letovský byl i kvůli chybnému rozkazu k ústupu vystřídán plukovníkem Šnejdárkem, známým už ze svého působení ze sedmidenní války o Těšínsko s Poláky
v lednu 1919. O pár dní později, 6. června, byla Maďary obsazena Banská Štiavnica a o den později i Zvolen na středním Slovensku. Východní skupina pod velením francouzského generála Hennocqua byla v prostoru Podkarpatské Rusi odříznuta.
Obsazeny nakonec byly více než dvě pětiny Slovenska. Nastala situace, která ohrožovala existenci nového československého státu. K tomu se přidal i symbolický politický akt, kdy 16. června 1919 byla za přítomnosti Bély Kuna v obsazeném Prešově vyhlášena epizodní komunistická Slovenská republika rad. Ta ale neměla dlouhého trvání, zanikla už 7. července, za ani ne měsíc existence.
Vraťme se však k válečným událostem. I Maďaři přecenili síly a československá strana začala klást čím dál odhodlanější odpor. Bodem obratu, o který se zasloužil především plukovník Šnejdárek, byla bitva u Zvolena mezi 10. a 13. červnem.
Hitlerova poslední ofenziva. Ardeny dnes připomínají nejen hrdinství, ale i nesmyslnost a brutalitu války |
Československá armáda se ujala iniciativy a zaútočila na Maďary hned ve dvou směrech – na Levice a na Lučenec. Rozpoutaly se týdenní boje, ve kterých byla vyčerpána většina maďarských záloh. Na pomoc československé armádě dorazily i dobrovolnické oddíly zejména z českých zemí a důležité byly i ty slovenské, u kterých panovalo podobné odhodlání jako u Maďarů na počátku jejich ofenzivy.
Rovněž se v této fázi války více zapojily i jednotky složené ze zkušených vojáků italských i francouzských legií. To začalo přinášet ovoce. Situace se tak proměnila a iniciativa už byla více na československé straně. 20. června se maďarská armáda pokusila o průlom u Nových Zámků, zde však byla s velkými ztrátami odražena.
Navíc zasáhly dohodové mocnosti, které daly Maďarsku ultimátum, že se musí stáhnout na novou demarkační čáru. 12. června 1919 přitom byla na mírové konferenci v Paříži stanovena konečná hranice mezi Československem a Maďarskem, jejíž vymezení bylo zahrnuto i do článku 27 Trianonské smlouvy.
Té smlouvy, ze které mají dodnes Maďaři své historické trauma, často akcentované i v proslovech Viktora Orbána a dalších maďarských vrcholných představitelů. S dávkou ironie se k tomu dá dodat to, že zlobit by se měli hlavně na sebe a své předky, kteří byli ve 20. století vždy na špatné, tedy poražené straně dějin.
Další stovky mrtvých
Ultimátum dohodových mocností však nemělo okamžitý vliv na válečnou situaci. Obě strany ještě mobilizovaly další síly. Do boje se měl zapojit i čerstvý armádní sbor pod velením zkušeného generála Podhajského, který přešel do československé armády z rakousko-uherských formací, s nimiž dosáhl zejména na italské frontě během první světové války značných úspěchů. K tomu však již nedošlo. Příměří začalo platit 24. června. Stahování maďarských vojsk trvalo až do začátku července. Hraniční linie dosáhla československá armáda 5. července.
Generál Pellé získal výsledkem konfliktu a svými zásahy do válečného soukolí v Československu velkou oblibu. Vše završila rumunská okupace Budapešti a zánik Maďarské republiky rad v srpnu 1919. Ztráty během nedlouhé války byly značné a nejsou dodnes přesně vyčísleny, existují jen
více či méně přesné odhady. Ty československé hovoří o nejméně 850 padlých a čtyřech tisících raněných. Maďarské udávají jen okolo 450 padlých a necelé tři tisíce raněných. Realita bude však o dost vyšší.
Bez ohledu na některé problematické okolnosti a paniku, která se šířila v krizových okamžicích konfliktu s Maďary, československá armáda svůj úkol splnila a válka zrodila i mnoho příběhů o hrdinství a sebeobětování. Příběhů, které stojí za to vyprávět, aby se lidé seznámili s touto důležitou kapitolou našich dějin.
Autor je historik z Univerzity obrany
