Začíná to vždy v noci na neděli přechodem na zimní čas, kdy je najednou skokově, den ze dne, tma již dalece před pátou odpolední – navíc s nevábnou perspektivou, že se to bude ještě dva měsíce zhoršovat.
Pak ty oslavy 28. října. Proč Česká republika slaví jako svátek tento den, který s ní kromě poloviny právního nástupnictví po ztroskotaném Československu nemá nic společného, prostě nechápu. Slaví se přitom okázale, jako by to byla – či měla být – připomínka nejslavnějšího a nejdůležitějšího dne státu: vojenské piškumparádičky, vlastenecké řečňování a potřásání, rozdávání řádů a medailí. Summa summarum je to z velké většiny formální „fangličkaření“, jak už to, tuším, v jednom ze svých sloupků charakterizoval Karel Čapek, přitom velký příznivec myšlenky prvorepublikového Československa – jehož pamětníků ovšem už moc nežije. Já jsem naopak Československo – až na velmi krátké období na přelomu 80. a 90. let – zažil velmi jinak: jako vazalský stát východní velmoci (“ČSSR – Částečně svobodná sovětská republika“), takže to nejsou vzpomínky ani trochu hezké.
Kronikář Kosmas, titán Prométheus a oráč Přemysl |
A to nemluvím o tom, že i v těch „lepších“, tj. meziválečných časech Československa se najde velmi mnohé, co tomuto státu – a zejména nám, Čechům – čest nedělá. Například to, jak jsme se v jeho rámci chovali k ostatním národnostem uvnitř i k okolním státům vně: Československo si hned v prvních dvou letech existence „zajistilo“ trvalé nepřátelství jak Polska, tak Maďarska, protože pohraniční konflikty řešilo vojensky a jen s minimem následné diplomacie, a také nenávist mnohých českých Němců, do jejichž demonstrací za samostatnost, nebo alespoň rozsáhlou autonomii na jaře 1919 české vojsko střílelo ostrými a kterým po celou dobu své existence dávalo všemožně najevo, že jsou oproti Čechům občané druhé kategorie a že těch „tři sta let poroby“ se jim teď vrátí i s úroky (výsledkem byly desítky mrtvých, včetně žen a dětí, jen pár měsíců po vzniku státu a popularita Henleina a nacismu ve 30. letech). Není se co divit, že německojazyčné a maďarskojazyčné obyvatelstvo – a byla to dohromady vzato třetina populace – většinově necítilo k novému státu loajalitu. A to nemluvím o paternalisticky ponižujícím vztahu ke Slovákům, jejichž oprávněně uražená národní hrdost vedla k separatismu a nakonec až k odtržení (pravdaže za okolností velice politováníhodných, nicméně s většinovým souhlasem obyvatelstva).
Jinými slovy, Česká republika by měla o Československu spíše decentně pomlčet, a ne si je halasně, ba dokonce oficiálně slavnostně připomínat, a měla by slavit vlastní svátky a rozdávat řády a medaile za zásluhy o stát v den, který má k tomu státu přímý vztah, třeba 1. ledna – ale možností je jistě více.
No a dále zítra vypukne – navíc v hrubě zkomercionalizované podobě – Halloween (z „All Hallows Even(ing)“ – „Předvečer (svátku) všech svatých“, zastaralé anglické „hallow“, nahrazené dnešním „saint“, má stejný původ jako německé „heilig“). Již jen ten název mne nenaplňuje nadšením z nějakých národních tradic, ale to je to skutečně nejmenší, a ostatně jsou tradice, které – mírně řečeno – za dodržování nestojí, viz výše, tak proč neakceptovat něco nového. Ale nějak se nedokážu nadchnout pro tu subkulturu lebek a koster a pro strašení duchy mrtvých, kteří by měli na přelomu letní a zimní poloviny roku – neboť tak to halloweenské datum vnímali staří Keltové – navštěvovat pozemský svět.
Docela mi stačí, že si za další dva dny, 2. listopadu, připomeneme všechny, které nám smrt již navždy vzala, a samozřejmě i konečnost vlastního života.
Dohromady vzato není divu, že v tuto dobu naše duše poleví v tlaku na aktivitu fyzického těla – tak si to totiž vykládali ve středověku a takový je původ slova „deprese“, doslova „nedostatek tlaku“: latinská předpona „de-“ je zde stejná jako v „demilitarizaci“, „decentralizaci“ nebo třeba „deratizaci“, kde nese význam „odstranění, potlačení“, jenž se vyvinul z původního „dolů, pryč“, a slovo „pres“ má nepřekvapivě těsnou souvislost s tlakem.
