Ačkoliv s letoškem není spojeno žádné kulaté jubileum druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, byl tento rok využit k velké kampani proti němu. Iniciativa „Tabulka pro Beneše“, jak ji označují sami iniciátoři, má za cíl doplnit pomník Edvarda Beneše o „vysvětlující“ tabulku, kde má být mimo jiné uvedeno, že nástupce T. G. Masaryka „nese politickou odpovědnost za to, že komunisté získali výsadní postavení ve státě“, dále že „zabránil obnově demokracie“ a „ke všemu bezpráví mlčel“.
V průběhu léta dokonce zaznělo (bývalý premiér Petr Pithart v Právu z 19. července), že Edvard Beneš byl přímo vlastizrádce. Celá iniciativa má pomoci naší historické paměti a objektivnímu náhledu na naše vlastní dějiny a zde konkrétně na osobu našeho druhého prezidenta. I když se nejedná o žádné kulaté výročí (Edvard Beneš zemřel 3. září 1948), hodí se tyto dny k reakci na uvedenou kampaň.
Ve zkratce je v jejím rámci Edvardu Benešovi přisuzována odpovědnost za všechny kritické momenty, kterými Československo procházelo v letech 1938 až 1948. V prvé řadě za mnichovskou krizi a její výsledek. Pokud se jedná o onu zmínku o vlastizradě, vysloužil si Edvard Beneš toto obvinění v důsledku své iniciativy, kdy v tajné zprávě nabídl jako možný kompromis postoupení Německu území cca 6 000 km2 spojený s odsunem zhruba dvou milionů osob německé národnosti. Není třeba rozebírat, že takový návrh byl bez šancí na úspěch. Kdyby ale hypoteticky byl úspěšný a Československo bylo zachováno jako demokratický stát, jednalo by se o vlastizradu?
Poplivat tabulkou
Dále je Edvardu Benešovi vytýkáno, že v roce 1943 uzavřel smlouvu o přátelství se Sovětským svazem. Ano, učinil tak, ale pochopení dějin nepomůže, když se neuvedou okolnosti, za kterých tak učinil.
Jak si zase kopnout do Edvarda Beneše. Čelil by Masaryk rokům 1938 a 1948 stejně jako on? |
V prvé řadě to bylo v okamžiku, kdy Britové stále v podstatě nebyli ochotni jednat o zásadních požadavcích československé vlády (která byla vládou spojeneckou) o poválečném obnovení našeho státu. A zadruhé k jednání došlo s vědomím toho, že československé území bude pod vlivem Sovětského svazu. Edvard Beneš se tedy chtěl cestou jednání vyhnout tomu, že by s Československem Sověti jednali čistě jako s obsazeným územím, což se stalo Polákům. Československo se tomuto osudu vyhnulo a již na podzim roku 1945 se na jeho území nenacházely žádné sovětské vojenské jednotky. Co se odehrálo v následujících dvou letech, to se dělo bez přímého vojenského nátlaku.
Poslední, co je Edvardu Benešovi vytýkáno, je zabránění obnově demokracie po válce. A to je výtka nejabsurdnější a naprosto rozporná s tím, co Beneš celý svůj život prosazoval.
Vše, co bylo nyní věcně a velmi zhruba nastíněno, je iniciátory „Tabulky pro Beneše“ přičítáno Edvardu Benešovi. V uvedeném výčtu chybí jedna podstatná skutečnost: ani v jednom z uvedených momentů Edvard Beneš nebyl diktátorem. Nikdy nekonal sám. Ačkoliv nepochybně jeho vliv byl značný, ale postupně se výrazně snižoval, nebyl nikdy vybaven samostatnými rozhodovacími pravomocemi.
Odysseus, nebo Perseus? Edvard Beneš! První republika zbožštila nejen Masaryka |
Jestliže je tedy Edvardu Benešovi přičítána stoprocentní odpovědnost za vše výše zmíněné, je potřeba si položit některé otázky. Jestliže sám nesvolal v září 1938 zasedání Národního shromáždění, co bránilo jeho 450 členům, aby o svolání požádali? Po celou dobu jednala vláda. Stejně tomu bylo po celou dobu působení exilové vlády v Londýně. Vedle prezidenta a vlády existovala také Státní rada, která se na rozhodování o všech zásadních záležitostech podílela.
Je také vhodné připomenout, že nejvýznamnější „dekrety prezidenta republiky“, vždy vydávané se souhlasem vlády a po projednání ve Státní radě, nejsou z hlediska poválečného vývoje státu ty vydané v Londýně, ale jsou to dekrety vydané od dubna do konce října 1945 již na území státu, s velmi aktivní vládou.
Zde již jde o období, kdy vliv prezidenta Beneše nepoměrně slábl. Na konci října 1945 navíc bylo ustaveno Prozatímní národní shromáždění a na jaře 1946 zvoleno Ústavodárné národní shromáždění. V této době došlo například k největšímu znárodnění ekonomiky. Před únorem 1948 bylo znárodněno mezi 80 a 90 procenty objemu hospodářství, v řadě odvětví 100 procent.
Benešův poválečný návrat byl až kýčovitý. Ovace provolávaly i přidělené vojenské stráže |
V celé kritické dekádě se všechny zásadní záležitosti odehrály za účasti dalších politických aktérů. Vše po válce se dělo za velmi aktivní účasti politických stran, ze kterých je většina stále označovaná jako „demokratické“. V porovnání s KSČ jistě. Ale vytvoření uzavřeného politického systému s vyloučením pravicových stran bylo dílem všech politických stran Národní fronty. Tyto strany uzavřely před volbami v roce 1946 dohodu, že na sebe nebudou útočit, budou i po volbách prosazovat Košický vládní program z 5. dubna 1945 a znovu spolu všechny sestaví vládu.
Přičítání odpovědnosti za všechno, co se nepodařilo, Edvardu Benešovi, nepomůže naší historické paměti. Naopak to je případ dalšího hledání obětního kozla.
