Putin jako inspirace. Naštěstí jen pro tvůrce dramatického umění

Vyrozumění   17:00

Vladimir Putin (6. října 2025) | foto: Profimedia.cz

Český rozhlas je médium, které dokáže tvůrce podněcovat a česká rozhlasová tvorba má nejenom tradici, ale dlouhodobě ji rozvíjí a drží vysokou úroveň, v rozhlase prostě rozkvete každý herec. Kolik jen jsem vyslechla rozhlasových her, audioknih či jiných útvarů, v nichž jsem se obdivovala spektru emocí, nálad a proměn, které zvládne jeden školený hlas. Takže mě vůbec nepřekvapuje, že rozhlasová hra „Matko Boží, vyžeň Putina“ Jiřího Adámka Austerlitze právě uspěla na prestižním mezinárodním festivalu Prix Europa 2025 v kategorii Audio Fiction.

Tahle cena je opravdu významná mezinárodní záležitost a ucházejí se o ni tvůrci z celé Evropy. Byla založena Radou Evropy a Evropskou kulturní nadací v Amsterdamu v roce 1987 a nyní má podporu třiceti partnerů – včetně institucí, jako je Evropský parlament, Evropská vysílací unie nebo Evropská aliance pro televizi a kulturu.

Konkurence je veliká a pro Jiřího Adámka Austerlitze je to velký úspěch, předvýběrem bylo k debatnímu poslechu vybráno dvacet tři rozhlasových her z celkem šestnácti evropských zemí. Už to, že inscenace prošla prvním sítem, je skvělé. Vyhlášení cen Prix Europa 2025 pak proběhlo na slavnostním ceremoniálu, který se konal v Berlíně minulý pátek.

Pussy Riot na českých vlnách

Matko Boží, vyžeň Putina je originální zvuková kompozice připomínající vystoupení členek punkové skupiny Pussy Riot v únoru 2012 v moskevském chrámu Krista Spasitele. Tato umělecká intervence mladých žen se snažila upozornit na nebezpečné propojení patriarchy pravoslavné církve s autoritářským režimem Vladimira Putina. Jiří Adámek Austerlitz vzal vážně záměr performerek pronést na půdě chrámu punkovou modlitbu. Přivedl před mikrofony tři jemné dívčí ženské hlasy, aby v proměnlivém proudu litanií, prohlášení, citací a zpěvů znovu položily otázku, proč ruská společnost tolik lne k diktátorskému režimu a je ochotna tolerovat jeho agresi.

V propracované souhře se představila trojice hereček Vendula Holičková, Kateřina Císařová a Bára Mišíková, stejně tak hráči Brno Contemporary Orchestra vedení dirigentem Pavlem Šnajdrem. Hudebně zvukovou podobu celku pak vytvořil Ladislav Železný, který s Adámkem Austerlitzem pravidelně spolupracuje na jeho rozhlasových projektech.

Putin zpívá Blueberry Hill. Příliš drahý jed má úspěch díky hercům i trefnému překladu

Jak tvůrce sám připomněl, cena je mimo jiné potvrzením, že hra funguje i mezinárodně a to má také velký význam. Zdá se, že postava Putina je pro tvůrce stále velmi inspirativní, což se diktátorům a uchvatitelům většinou stává až po smrti. Ani se vlastně není co divit, jeho postoje, činy a demagogie jsou tak neuvěřitelné, že přímo volají po dramatickém zpracování.

Postsovětské obludárium

Třeba britská dramatička Lucy Prebbleová napsala hru Příliš drahý jed a nabídla v ní přesvědčivý obraz státem řízených gangsterských praktik, které jsou i po rozpadu Sovětského svazu stále stejné a v nichž Putin hraje prim. Hra by se snad dala označit i za dokumentární drama, však také autorka vyšla z knihy novináře Luka Hardinga, který podrobně odhalil anatomii vraždy agenta Litviněnka a následné vyšetřování. U nás hru nastudovalo Švandovo divadlo a plzeňské Divadlo J. K. Tyla. V pražské inscenaci režisér Thomas Zielinski na závěr použil záznam z charitativní akce v Petrohradu, kde publikum vestoje aplauduje Putinovi.

Je to panoptikální zjevení, Putin se skromně culí a pak usedne ke klavíru a hraje a zpívá Blueberry Hill. Mezinárodní publikum, v němž sedí třeba Gérard Depardieu, Vincent Cassel, Alain Delon, Kevin Costner, Sharon Stoneová, Goldie Hawnová, se může strhat a plácá jak šílené. Projevují tímto holdem naivitu, hloupost, nebo cynismus a ignoranci? Nejspíš to první, Západ, pokud jde o Sovětský svaz nebo Rusko, nikdy pořádně nevěděl, s kým má tu čest, ostatně už Charles de Gaulle histriónsky hulákal na Rudém náměstí „Francíja Rasíja, eto adno“.

Výborná je i hra Petera Morgana Vlastenci, kterou má od letošního roku na repertoáru činohra brněnského Národního divadla. Inscenace Jakuba Šmída je výborná, hra je dokonalou anatomií „nezadržitelného Putinova vzestupu“, Morgan je velmi obratný autor, má smysl pro absurditu a umí napsat situace, jeho postsovětské obludárium je přesné. A Putina hraje výborně Viktor Kuzník, je to dokonalá psychofyzická studie.

Likvidace agenta Litviněnka na divadelních prknech. V Plzni můžete zajít na příliš aktuální politický horor

Jestli se ale nepletu, tak prvenství v uvedení Putina na domácí jeviště má brněnské Divadlo Líšeň se svou loutkovou groteskou Putin lyžuje podle knihy zavražděné novinářky Anny Politkovské, která vznikla už před patnácti lety. K obrazu současné ruské politiky jako zrůdné frašky stačil režisérce Pavle Dombrovské jen omlácený psací stůl. A loutky-matrjošky, které se výmluvně vyklápěly jedna z druhé, z Lenina Stalin a z něj Putin.

Vlastně to byl morytát svého druhu, protože příběh Putinova pochodu na Moskvu je hrůzostrašně absurdní. Matrjošková loutka Putin s autentickou tváří se dal vodit z různých stran, třeba jí náhle narostla chapadla jako chobotnici, pak jezdil na lyžích i v tanku, létal jako raketa a koupal se ve zlaté vaně ovíván dívkami. A Lenin a Stalin se nad ním vznášeli jako dobromyslní kmotři. Jak vidno, Putin zůstává velkou inspirací pro dramatická umění, ale lépe by bylo takové zdroje nemít.

Vstoupit do diskuse
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.