Kolega Čermák se pozastavil nad tím, že Linda Bartošová skončila neúspěšně v soukromém médiu a nyní ji veřejnoprávní rozhlas angažoval coby mluvčí celé generace. „V době, kdy veřejnoprávní média čeká těžká a zpolitizovaná debata o smyslu existence, považuju start tohoto podcastu za mimořádně problematickou věc,“ napsal Čermák.
Luděk Staněk se otřel o veřejnoprávnost pořadu jedinou otázkou: „Proč Linda Bartošová natáčí svůj nový podcast ve sprše?“ Jeho další námitky se týkaly obecně propagace rozhlasových pořadů.
Paní Bartošová na to zareagovala: „Jsem přesvědčená, že takový podcast do Českého rozhlasu patří, stejně jako jeho nápaditá vizuální stránka. Pevně si stojím za tématem i za tím, jak jsme ho zpracovali. Myslím, že podcastů, kde se několik mužů baví u stolu, máme v Česku dostatek. Já chci svou tvorbou přispívat k tomu, abychom se posouvali. A s tím nepřestanu, ať píše kdokoliv cokoliv. Vlastně jsem s každou další lavinou silnější – díky za to.“
Podbízivá reklama
Pak se do debaty vložil jeden z nejbystřejších politiků na sever od rovníku, Zdeněk Hřib (Piráti) a přispěl názorem: „Hlavní důvod hejtů Staňka a Čermáka na podcast Lindy B. o ženském orgasmu je pouze ten, že nikdo nechce udělat obdobný podcast o jejich orgasmu. Ale to má svůj racionální důvod, pánové. Bylo by to příliš krátké a nevystačilo by to na šest dílů.“ Těžko říci, zda je možné čekat zrovna od tohoto politika věcnou reakci, nicméně k meritu věci se nevyjádřil. Zcela v hřibovském duchu lze odpovědět, podle sebe soudím tebe a více se tímhle člověkem nezabývat.
Panu Staňkovi lze na jeho dotaz odpovědět snadno, ne, paní Bartošová nenatáčí podcast ve sprše, jen tímto způsobem vytváří podbízivou reklamu kalkulující s nahotou a schovává se za termín „nápaditá vizuální stránka“. Můžeme též oba pány odbýt poukazem k tomu, že mají své privátní podcasty a byli by rádi, kdyby jim je někdo platil a tedy jsou „ve střetu zájmů“, avšak tato finta neobstojí, protože takto by byla vyloučena jakákoli debata mezi lidmi téže profese.
Čemákova otázka je legitimní a lze z ní vyčíst zájem o veřejnoprávní rozhlas. Co vše má patřit do veřejnoprávních služeb? Mají média veřejné služby nekonečně expandovat do všech možných formátů a mají proto důvod žádat od občanů další peníze? Ani obhajoba moderátorčina situaci nijak neosvětluje: má práce způsobuje, že „se posouváme“ a basta. Sebestředná obhajoba postavená na floskulích nemůže být zdůvodněním pro jakýkoli pořad.
Nekritizovatelnost je minulostí
Nechuť k diskusi o roli veřejnoprávnosti ostatně dohnala i současnou vládní koalici, ta nestihne zvýšené poplatky prosadit do konce roku, jak plánovala, a odsunula zákon na první čtvrtletí příštího roku, překáží ji opoziční námitky. Jenže ani v prvním čtvrtletí nebudou otázky tohoto typu vyřešeny, zvláště budeme-li se jim vyhýbat.
Nebudeme-li se bavit o veřejnoprávních médiích věcně, skončí to špatně i pro ně. Vývoj na západ i na východ od nás naznačuje, že doby, kdy bylo označení veřejnoprávní považováno za synonymum nedotknutelnosti a nekritizovatelnosti, jsou v nenávratnu. „Posuneme se“, budeme-li kritizovat kritiky a ignorovat jejich otázky?