Vrtalo mi však již během gymnaziálních studií hlavou, jak jde ten Havlíčkův epigram dohromady s osobností a dílem Bohuslava Balbína (1621–88), o němž jsme se také učili, přičemž ani za tuhého socialismu nešlo zatajit, že kromě autorství díla „Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého“ (v latinském originále „Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica“) byl Balbín také členem jezuitského řádu.
V atmosféře sedmdesátých let bylo ovšem nasnadě vysvětlit si vše hypotézou, že Balbín byl prostě jezuitský disident (velmi prosím čtenáře, aby toto slovo vyslovovali s hláskou „-s-“ uprostřed, jak to odpovídá zdvojené liteře „-ss-“ v původním latinském „dissidens“ – „sedící jinde“, či poněkud volněji „neposeda“), kterýžto dojem byl podpořen i tím, že Rozprava nemohla za Balbínova života knižně vyjít, byla vytištěna až r. 1775 (a i tehdy byla pro přílišnou kritičnost nejprve cenzurou zakázána a zabavena, povolení k prodeji dostala až o půl roku později).
S rozšiřováním mých již nejen školních znalostí o vývoji a dějinách češtiny ovšem nastala s tímto vysvětlením netriviální potíž pramenící z toho, že množství takových jezuitských „disidentů“ začalo postupem času povážlivě narůstat, přičemž se vyskytovali zejména v období údajného temna nejtemnějšího, tedy v době zhruba od konce třicetileté války do počátků osvícenství (cca v letech 1650–1750).
Dvě stě padesát let sedláků u Chlumce |
Balbínovými řádovými spolubratry a současníky byli totiž mj. Jiří Konstanc (1607-73), autor spisu, který byl vydán v Praze r. 1667 a jehož titul si dovolím zkrátit na „BRUS Gazyka Cžeſkého. Neb SPIS O pooprawenj a naoſtřenj Ržeči Cžeſké. Wydaný K ljboſti Milownjkůw čiſtoty a dokonaloſti Cžeſſtiny.“, a Matěj Václav Štajer (1630-92), autor knížky, jejíž dlouhý název začíná slovy „Wýborně dobrý Způſob, Gak ſe má dobře po Čeſku pſáti neb tiſknauti“, kterou klementinská jezuitská tiskárna vydala v roce následujícím.
Obě tyto příručky správné češtiny vznikly jako produkt nijak neskrývaného obdivu ke skvostnému jazyku Bible kralické, kterou zmínění podrobně studovali při přípravných pracích pro jezuitské vydání českého biblického překladu, tzv. Bible svatováclavské, jež vyšla r. 1677. (Jezuité si dobře uvědomovali, že bez nahrazení Bible kralické „pravověrným“ – a jazykově kvalitním – českým biblickým textem a bez jeho rozšíření mezi lidem nebude jejich rekatolizační úsilí mít naději na úspěch.)
Kromě těchto i jiných jazykových příruček od dalších autorů pěstovali jezuité i českou literární tvorbu. Nejvěhlasnějšími autory z uvedeného období jsou Balbínovi jezuitští spolubratři Bedřich Bridel (1619-80), jehož nejznámějšími díly jsou kontemplativní báseň „Co Bůh? Cžlowěk? Kdokoliwěk?“ a vánoční kancionál „GESLICZKY Staré Nowé Pjſničky W nowě Narozenému Králi KRyſſtu Gežjſſy Bethlemſkému za Dar Nowého Léta připſané“, z něhož některé texty zpíváme o Vánocích dodnes, a Felix Kadlinský, jehož zdaleka nejznámějším dílem je písňový soubor s titulem „Zdoro=Slawjček W kratochwilném Hágičku postawený, Do kteréhožto hágičku pobožná Duſſe často choditi a hlaſu toho libezného Slawjčka poſlechnauti a z něho potěſſenj Duchownjho nabýti moci bude“; motivem většiny písní je život Ježíše Krista nebo oslava Stvořitele jeho dílem – lidmi a dokonalým řádem přírody. Je potřeba dodat, že nejde o dílo plně originální, Kadlinský je vytvořil jako volný překlad sbírky „Trutz-Nachtigall (…)“ německého jezuity Friedricha Spee von Langenfeld (o němž se sluší poznamenat, že svými jinými spisy a osobním nasazením, při němž musel i dosti riskovat, se zasloužil o ukončení čarodějnických procesů vedených římskou inkvizicí). Německé „Trutz-Nachtigall“ a české „(V)Zdoro-Slavíček“ přitom odkazují k tomu, že jde o písně duchovní, postavené do kontrastu (“trucu“, „vzdoru“) k tehdejší světské lyrice, v níž líbezný zpěv slavíka (něm. „Nachtigall“) býval symbolem pro slasti tajného nočního setkávání milenců.
Deprese současných dnů |
Dodejme k tomu, že při i jen zběžném zamyšlení není těžké dojít k závěru, že obviňování jezuitů z jazykově protičeských, germanizačních snah je nesmyslné (z jakých pohnutek to Havlíček a další přesto dělali, je na samostatnou diskusi): takové jednání by totiž zejména nemohlo vést k hlavnímu cíli jezuitů, jímž byla rekatolizace českého národa. Optimálním nástrojem k dosažení takové mety byla samozřejmě právě dobrá čeština (a naopak němčina se k tomu naprosto nehodila) – což se týká i pověstného jezuitského pátera Koniáše, který psal, vydával a po českém venkově roznášel české – samozřejmě pravověrně katolické – knihy, resp. těmito svými knihami nahrazoval zabavené nekatolické spisy.
A proč to všechno píši: Felix Kadlinský (*1613) zemřel dnes před 350 lety, 13. listopadu 1675.
