Dne 15. března 1939 byla česká území, již předtím oslabená vynuceným odstoupením Sudet, okupována nacistickým Německem. Tímto krokem vznikl protektorát Čechy a Morava, v němž nacisté zavedli přísný režim. Přestože výnosem z 16. března 1939 získal protektorát autonomii a formální právo na samosprávu, tato práva musela být vykonávána v souladu s politickými, vojenskými a ekonomickými zájmy nacistického Německa, jehož se toto území stalo podřízeným vazalem.
Mezi opory nacistického režimu patřil především protektorátní tisk. Redaktoři, kteří souhlasili s nabídkou aktivní spolupráce s okupanty, se nazývali aktivističtí novináři. Ti všemi dostupnými kanály, tedy nejen v tisku, ale například i v rozhlase, propagovali nacistickou ideologii, germanizační snahy na okupovaném území a celkově sympatizovali s okupanty. Někteří z přesvědčení, většina nepochybně ze zištných důvodů.
Odešla Jaroslava Skleničková, poslední lidická žena. Měla odhodlání dál předávat silné vzpomínky |
Jednou z důležitých událostí, které se vážou k odboji proti okupantům a kolaborujícím novinářům, je takzvaná chlebíčková nebo také travičská aféra. A to v období, kdy ještě zdaleka nebylo jasné, jak dopadne druhá světová válka. Zmíněná aféra souvisí s protinacistickým odbojem a odporem některých českých protektorátních politiků vůči těmto českým kolaborantským novinářům.
Lažnovský a ti další
Tehdejší protektorátní ministerský předseda generál Alois Eliáš se na společné schůzce 18. září 1941 pokusil otrávit sedm předních aktivistických novinářů. Šlo o Vladimíra Krychtálka, Karla Lažnovského, Jaroslava Křemena, Vladimíra Rybu, Václava Crhu, Emanuela Vajtauera a Karla Wernera, s nimiž již dlouhodobě neměl dobré vztahy a kteří se předtím rozhodli, podporováni úřadem říšského protektora, zahájit proti ministerskému předsedovi ofenzivní politiku. Alois Eliáš měl tak i osobní pohnutky věci rozpohybovat.
Karel Lažnovský si u jednání s ministerským předsedou rovněž otevřeně stěžoval, že se vláda doposud nepostarala o převýchovu národa, protežoval koncepci německo-českého soužití, které se mělo dosáhnout i pořádáním ideologických přednášek s co nejvyšší účastí obyvatel. Aktivističtí novináři dobře věděli, že jsou většinovou společností vnímáni jen jako zrádci národa a kolaboranti, což ovlivňovalo jejich rozpoložení. Rozhodně se v takové atmosféře necítili komfortně a kladli to za vinu i vládě v čele s Eliášem.
Spolupráci s Němci úspěšně bojkotoval. Přesto komunisté Karla Belcrediho obvinili z kolaborace |
K dalšímu rozjitření vztahů přispěla i výzva londýnské exilové vlády k bojkotu protektorátního tisku, což se projevilo tím, že si v trafikách povolené noviny a časopisy veřejnost téměř nekupovala. Pokles byl podle zjištění pražského gestapa až o skutečně významných 70 procent. Výzva z Londýna z roku 1941 se přitom odehrála symbolicky na den výročí úmrtí prezidenta T. G. Masaryka 14. září.
Alois Eliáš i v tomto případě na žádnou dohodu s aktivistickými novináři nepřistoupil. Ani na osudové schůzce 18. září neslíbil předseda vlády vůči bojkotu jasné odsuzující stanovisko. A další schůzka se už z důvodu nemoci novinářů Lažnovského, Krychtálka, Vajtauera a Křemena neuskutečnila. Lažnovský následně 10. října 1941 ve věku pouhých 35 let umírá v sanatoriu SS v pražském Podolí.
Je libo tyfus, či tuberkulózu?
Jakmile byl Lažnovský po smrti, vyrojila se kolem onemocnění aktivistických novinářů řada spekulací a dohadů. Nikdo původně nepředpokládal, že by se mohlo jednat o pokus o jejich fyzickou likvidaci. Gestapo přitom podezřelou smrt Lažnovského vyšetřovalo. Výsledkem ovšem bylo konstatování, že zemřel na srdeční slabost po prodělaném břišním tyfu, nedalo se přitom jednoznačně prokázat, kde k nákaze došlo.
Mezitím přitom vzaly události pro protektorátní politiku další dramatický spád. Předsedu protektorátní vlády Eliáše nechal nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zatknout v den svého příjezdu do Prahy 27. září 1941. Nic z toho však s chlebíčkovou aférou nesouviselo. Eliáš navzdory tlaku okupantů delší dobu udržoval spojení s domácím i zahraničním odbojem, k čemuž se také po svém zatčení hrdě přiznal. Stejně jako během výslechů příslušníky pražského gestapa v nechvalně proslulém Petschkově paláci však nikoho ze svých spolupracovníků statečně neprozradil.
Pompézní pohřeb Karla Lažnovského proběhl 15. října 1941 ve velké obřadní síni strašnického krematoria. Největší věnec položený u Lažnovského katafalku pocházel od Reinharda Heydricha a nad rakví promluvil nejvýznamnější představitel kolaborantské politiky v protektorátu Čechy a Morava a pozdější ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Mezi smutečními hosty se nacházela celá protektorátní vláda, nyní již s novým úřadujícím předsedou Jaroslavem Krejčím. Po Lažnovském bylo posléze dokonce pojmenováno i jedno z pražských nábřeží, které se v současnosti nazývá Rašínovo.
Pražské Rašínovo nábřeží slaví 100 let zástavby |
Dodnes přitom není úplně jasné, jak se celý pokus o otravu přesně odehrál. Na základě neúplných informací se můžeme pouze domnívat, jak se odehrály některé detaily. V 60. letech se objevila další svědectví, která dokládají nejpravděpodobnější scénář odbojové akce za použití bakteriologické zbraně. Na přípravě útoku se mělo podílet více lidí z okruhu přátel generála Eliáše.
Přímým zprostředkovatelem bacilů tyfu, tuberkulózy a tzv. klobásového jedu měl být lékař a imunolog František Patočka a jeho kolegové Ivan Málek a Vladimír Wagner. Eliáš obstaral chlebíčky a zastavil se s nimi u svého blízkého přítele, lékaře Miloše Kliky. Právě dochované zápisky Miloše Kliky popisují, jak měla probíhat finální příprava. Údajně pouze čtyři či pět chlebíčků mělo být infikováno injekční stříkačkou. Generál Eliáš také měl být náležitě poučen, jak s chlebíčky manipulovat, aby se sám nenakazil. Zasedací pořádek schůzky z 18. září byl pevně stanoven, aby se zabránilo záměně nezávadných chlebíčků s těmi infikovanými.
Výstraha kolaborantům
Postupně se objevilo několik dalších hypotéz. Jedna z nich hovořila i o připravené provokaci gestapa. Generál Eliáš mohl být po svém zatčení líčen jako sprostý travič, možné lákavé propagandistické vytěžení akce se však nakonec nekonalo. Kriminální policie důkladně prohledala vilu Eliášových, přičemž se hledaly i stopy po jedech, virech či bakteriích. Vyslýchán byl i lékař Miloš Klika. Nic z toho však nebylo úspěšné. Nacistům nepomohli ani dva odborníci z Ústavu pro tropické nemoci v Hamburku. Důkaz spojitosti s údajnou otravou novinářů se nepodařilo ani přes jejich nasazení najít.
Pohřeb Karla Lažnovského v říjnu 1941. FOTO Profimedia
Za svou odbojovou činnost byl nacisty jako jediný premiér okupovaného státu generál Alois Eliáš popraven 19. června 1942 na střelnici v Kobylisích. I při popravě se choval nesmírně statečně. Ironií osudu navíc svého největšího pronásledovatele Reinharda Heydricha, který zemřel v nemocnici na následky atentátu 4. června 1942, o dva týdny přežil.
Chlebíčková aféra se stala výstrahou pro všechny aktivistické novináře, kteří kolaborovali se zločinným nacistickým režimem. Nejpravděpodobnějším scénářem je a nadále zůstává řízená otrava, což řadí tuto akci mezi ty nejpozoruhodnější a nejvýznamnější odbojové činy během nacistické okupace.
Autor je historik z Univerzity obrany
