Máte to? Dobře. Takhle nějak si připadáte, když se ocitnete v „břiše“ nových svatovítských varhan. Chrám na Pražském hradě se začal stavět v roce 1344. Varhany dostal už kdysi v baroku, ty už jsou ale dnes ty tam a připomíná je jen prázdná varhanní skříň na boční tzv. Wohlmuthově kruchtě.
V katedrále svatého Víta už znějí nové varhany, ladiči pracují až do půlnoci |
Poblíž pak stojí jiný nástroj, menší varhany z roku 1932. Tehdy, v letech velkého dostavování katedrály, zadali jejich výrobu kutnohorskému mistru Josefu Melzerovi. Na velké, parádní varhany už jim totiž nezbylo. A tak se hlavní tuzemský chrám musel po desetiletí obejít s těmi Melzerovými.
Ani ve 21. století, kdy se lidé kolem katedrály vrátili k myšlence velkého reprezentativního nástroje, se ale finance nesháněly snadno. Třípatrový domek pořídíte za pár milionů, a pokud je opravdu vymazlený, tak třeba za padesát. Varhany si jich vyžádaly něco přes sto deset. Tudíž se na ně sbíralo – a vlastně ještě trošku sbírá – ve veřejné sbírce. Jak je dnes zvykem i při opravách nástrojů v zastrčených kostelících, „adoptujete“ si píšťalu: za déemesku, za pár tisíc nebo prostě za tolik, kolik chcete a můžete dát.
V Escherově labyrintu
Nové varhany ve sv. Vítu mají těch píšťal šest tisíc, ty „nejlevnější“ měří sedm milimetrů – to jsou ty, co při produkci piští jako kostelní myši. Ty nejdelší mají přes sedm metrů. Jejich hluboký zvuk už vlastně není slyšet, jen podprahově duní. Mimochodem tyhle obrovské píšťaly nakonec ve varhanním „domečku“ leží, protože by se jinak na gotickou kruchtu nevešly.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
„Průčelí“ domku, co je vidět zespodu, vypadá vlastně celkem skromně. Velké kovové píšťaly nablízko trochu připomínají rakety středního doletu, z pohledu do mnohametrové výše jsou ale decentní. Kovový lesk tlumí stěna z černého dřeva a světlý hrací stůl se čtyřmi manuály.
Veškerá ta patra, schodišťata, bludiště chodeb, místnůstek a lávek jsou schovaná za ní. Vstoupíte a vzpomenete si na labyrinty Mauritse Eschera, na jeho optické švindly, kterými přihlížejícího nutí bloudit mezi patry, která se prolínají a navzájem se pohlcují.
Varhany v kamionu
Tak zlé to tu samozřejmě není, už proto, že nástroj musí fungovat a ti, kdo ho budou napříště udržovat, ladit a vůbec se o něj starat, se v něm musejí vyznat. Za druhé proto, že ho stavěli mistři mistrovatí, varhanáři z dílny Gerharda Grenzinga v katalánském El Papiol.
Osmdesátník s německým původem už stavěl velká díla třeba pro katedrálu Panny Marie Almudenské, kterou zná každý fotbalový fanoušek, protože sem vždycky po získaném poháru chodí hromadně děkovat hráči „Bílého baletu“. Nebo pro hlavní katolický chrám v Bruselu, pro kostely v Německu, USA, Japonsku nebo Koreji.
Putování za zvukem minulosti aneb Tisíce zapomenutých varhan ukrytých v českých vesnicích |
Že má se stavbou rozměrných nástrojů mnohé zkušenosti, bylo nakonec pro volbu jeho firmy zásadní. Jeho podpis je vyveden nad manuály varhan, to ale zespoda z lodi samozřejmě není vidět.
Celou tu „vilku“ u Grenzingů stavěli vlastně tak trochu jako zahradní domek z Ikey. Nástroj sestavili v El Papiol z jednotlivých částí (dohromady to váží něco přes 40 tun), ty potom zase rozebrali a konvojem kamionů je převezli do Prahy. Tady se skládačka kompletovala znovu.
Teď už se dokončuje pár posledních úkonů. Zbývá doplnit druhý hrací stůl, který bude stát dole v lodi a k varhannímu stroji se připojí optickým kabelem. Chybí monitory, na kterých by varhaník mohl sledovat, co se děje u sto metrů vzdáleného oltáře. Hlavně je ale potřeba varhany přesně naladit.
Ladit, až rozmrzneme
A to se – jak se dozvídám od arcidiecézního organologa Štěpána Svobody, který nás Grenzigovým bludištěm provází – nedá podniknout, dokud teplota nevyšplhá aspoň na čtrnáct stupňů. Když zašilhám po teploměru, který tu pro kontrolu mají, ukazuje sotva jeden nad nulou.
Tak honem utíkám na grog. Na varhany by se mělo prvně naplno hrát 15. června. To má v církevním kalendáři svátek svatý Vít, patron katedrály. Na léto už se plánuje cyklus koncertů, aby si kromě svatého ochránce užili zvuku nového nástroje i běžní pozemšťané.
„Chci, aby se cítily jako ryba ve vodě.“ Varhaník Černý o hraní v kostelech i na koncertech |
A abych nezapomněla: kdyby vám pak při pohledu zdola něco připomínal, bude to nejspíš Panská skála u Kamenického Šenova. Zvláštní skalní útvar – ten, kde se schovávali Krasomila s Miroslavem v tom přeslavném filmu – inspiroval k tvorbě designéra svatovítského nástroje Petera Olaha. Vlastně, té skále se také někdy říká Varhany. A teď už to víte všecko.
