Za vůbec největší ohrožení novinářské práce považuji, když na mě někdo promluví a překazí mi soustředění. Snažím se proto co nejméně chodit do práce. Když už tam jsem a píšu, pouštím si do sluchátek bílý šum. To samé ovšem dělám i doma. Došel jsem dokonce tak daleko, že jsem si vypěstoval asociaci počítač = sluchátka. Musím je mít při psaní na uších, i když je kolem mě klid a bílý šum není potřeba.
K bušení do klávesnice potřebuju cítit jejich jemný tlak. Připadám si jako pilot dvouplošníku z první světové, který si před letem nasazuje kuklu a brýle. Třeba jako Biggles. Popravdě si nejsem jistý, jestli mi bílý šum pomáhá.
Zhoršil se vám náhle sluch? Upalujte k lékaři, většina potíží se dá řešit, když se začne včas |
Lidskou řeč většinou rozeznám tak jako tak. Stačí, aby vedle mě někdo promluvil, a koncentrace je v háji. Uklidňuje mě jen jedna věc. Lidská schopnost soustředění je neobyčejně mocná. Svědčí o tom slavný experiment dvojice psychologů z Harvardovy univerzity Christophera Chabrise a Daniela Simonse.
Kolik jste viděli přihrávek?
Jeho výsledky vyšly už v roce 1999 v časopise Perception. Chabris a Simons přehráli dobrovolníkům video. Byly na něm dvě skupiny lidí v černých a bílých tričkách. Navzájem si přihrávali basketbalový míč. Účastníci pokusu měli za úkol spočítat, kolikrát si míč mezi sebou vyměnili hráči v bílých tričkách. Chcete-li, zkuste to také.
Všimli jste si něčeho neobvyklého? Zhruba polovina účastníků experimentu odpověděla „Ne“. Nezaregistrovali, že v polovině filmového cvičení prošla hloučkem hráčů tajemná postava v gorilím kostýmu. Jejich mozek gorilu vypustil. Je to celé trochu komplikovanější.
Video mělo víc verzí. Místo gorily mohla projít i osoba s deštníkem. Účastníci pokusu mohli sledovat i počty přihrávek horem nebo o zem. V jedné verzi testu byla úspěšnost zpozorování gorily jen okolo osmi procent místo průměrných padesáti. Chabris a Simons taky vyřazovali pokusné osoby, které nedokázaly přihrávky správně spočítat.
Nové opakování
Pokus by ale měl představovat důkaz, že když se na něco soustředíme, dokážeme ignorovat okolí. Psychologové ho mnohokrát zopakovali v různých obměnách. S jednou zajímavou teď přišel tým Iana Phillipse z Hopkinsovy univerzity v Baltimoru. Nechali dobrovolníky porovnávat délku ramen série křížů, které se jim postupně objevovaly před očima na monitoru.
V jednom okamžiku se v rohu obrázku ukázala navíc červená čára. Když se psychologové zeptali, jestli si dobrovolníci všimli něčeho neobvyklého, zaregistrovalo čáru jen 29 procent z nich. Pokud jim však badatelé položili otázku, na které straně čáru viděli, odpovědělo správně 87 procent z nich.
Naučme děti úkolovat umělou inteligenci, říká expert. Varuje před vlnou útoků na lidskou mysl |
Kdyby čáru nezaregistrovali a odpovídali náhodně, měla by se jich strefit jen přibližně polovina. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že v odpovědi na první otázku si část lidí nebyla jistá. Raději proto tvrdili, že si čáry nevšimli.
Pro mě výsledek znamená vcelku smutnou zprávu. Vyrušování člověk nepřemůže, ať se snaží soustředit, jak chce. A teď mě omluvte. Jdu hledat na YouTube nějaké tutoriály na stavbu zvukotěsných místností.
