Nedávný summit Šanghajské organizace spolupráce a oslavy konce druhé světové války v Číně získaly i na Západě obrovskou pozornost. Především kvůli gestům, kdy se drželi za ruce představitelé Indie a Číny, ještě donedávna znepřátelených zemí, a Ruska.
Pro ruského prezidenta Vladimira Putina šlo především o důležité poselství do světa i dovnitř jeho země. Ruské noviny pak nadšeně informovaly o tom, že Rusko není v mezinárodní izolaci, ale naopak je jeho prezident respektovaným státníkem. Stejně tak se i společná prohlášení představitelů těchto zemí nesla ve znamení odporu vůči Západu, respektive v tomto případě hlavně USA.
I prohlášení o tom, že hlavními vítězi druhé světové války byla Čína a SSSR, šla viditelně proti exkurzům současného amerického prezidenta do oboru historie. A zatím mnoho nenasvědčuje tomu, že by současné sbližování mezi Indií a Čínou mělo dlouhodobější ráz.
Pro Rusko je podpora ze strany Číny naprosto zásadní. Ostatně i největší trumf, který ruské vedení v souvislosti se současným summitem vyneslo, spočíval v podpisu „právně závazného memoranda“ o výstavbě plynovodu Síla Sibiře 2, o výstavbě plynovodu skrze Mongolsko a o navýšení dodávek stávajícími cestami.
Trump poprvé označil Rusko za agresora, vůči Putinovi dál přitvrzuje |
Ruský prezident vyrazil v posledních letech hned několikrát do Číny s prosbami, aby dal jeho protějšek svolení na zvýšení dodávek do Číny. Prezident Si Ťin-Pching pak stejně tvrdošíjně ruské prosby odmítal. Peking nechtěl a nechce být přehnaně závislý na jediném dodavateli. I proto mohla znít současná dohoda jako velké překvapení. Ale při bližším pohledu se dá říct, že jde o posun minimální, a pokud bude projekt skutečně spuštěn, závislou stranou bude Rusko.
Nic závazného
Pochybnosti vyvolává hned několik aspektů. Tím prvním je fakt, že se jedná o memorandum, tedy jakousi deklaraci souhlasu s projektem. Nikoho k ničemu nezavazuje, nijak neupravuje detaily. V případě rusko-čínského obchodu se zemním plynem jde nejen o objemy, ale i o cenu. Čína plyn nepotřebovala, Rusko potřebovalo po ztrátě evropského trhu prodávat.
Ruské deníky tak stále více spekulují o podmínkách, za kterých je čínská strana ochotná souhlasit. A nejčastějším závěrem je, že ruská strana ponese veškeré náklady na výstavbu, přičemž cena bude odpovídat vnitroruským cenám.
Jedná se pochopitelně o spekulace, ale vzhledem k tomu, že cena byla kamenem úrazu i v minulosti, dá se předpokládat, že čínská strana v současné situaci, kdy je Rusko pod tlakem rostoucích výdajů na válku proti Ukrajině, nebude přistupovat na ruské podmínky. Ostatně i ruští představitelé mluví o tom, že cena bude nižší než v případě Evropy.
A vzhledem k nákladům na vybudování nových tras oproti již existujícím do Evropy lze pochybovat o ekonomické smysluplnosti projektu. Zvláště pokud nebude mít čínská strana zájem se podílet na financování plynovodu. A zde je opět otázkou, proč by to dělala, popřípadě kolik by si za to nechala zaplatit.
Pro Rusko je Čína důležitá i z hlediska vnitřního trhu, a to i pokud pomineme možné dodávky vojenského materiálu. V některých segmentech, například automobilech, zeje na ruském trhu po odchodu západních značek obrovská díra.
Tři miliardy lidí proti Západu. A summit v Číně byl varováním |
Rusové mají prakticky tři možnosti, jak se dostat k novému automobilu. Zaprvé dovozem přes třetí země si ti nejbohatší zajišťují západní značky, za což platí nemalou prémii. Druhou možností jsou lady s jejich až proslulou „kvalitou“. A třetí možností jsou čínské automobily. Čína dodává na ruský trh auta na domácím trhu neprodejná, což se odráží na jejich kvalitě. Nemusí se přitom nějak zvlášť snažit, protože konkurence prostě není.
Dodávky se přitom neomezují jen na automobily, výčet čínské elektroniky dodávané do Ruska je daleko delší. Důležité je, že naopak Čína žádnou produkci ruského průmyslu nedováží. O co má zájem, to si buď vyrobí sama, nebo doveze odjinud. Rusko prostě není schopné dodávat v odpovídající kvalitě za smysluplnou cenu nic jiného než suroviny.
Rusko se tak od začátku „plnohodnotné“ války dostalo do až koloniální závislosti, kterou se snaží vyvažovat vazbami na Indii. Pro Vladimira Putina je nicméně takový vztah zásadní z mnoha důvodů. Jedním z nich je pochopitelně vnitropolitický.
Ruský režim prezentuje čínský postoj jako spojenectví, což v očích ruského obyvatelstva legitimizuje Putinovu politiku. Pochyby ohledně ceny, kterou za to Rusko platí, sice nejsou předmětem cenzury, ale rozhodně se neobjevují na prvních místech novin či televizních zpráv.
Putin zároveň dlouhodobě usiloval o to, aby začal hrát stejnou hru jako USA či Čína. Jak Donald Trump, tak Si mu dali možnost se takto prezentovat. Otázkou ale bude, jak se bude Čína tvářit na ruské sbližování s jejím tradičním rivalem, tedy Indií.
Současné úsměvy nemusí dlouho vydržet, zvláště vezmeme–li do úvahy, že Indii a Čínu spojuje odpor vůči současné politice Donalda Trumpa. Může se tak stát, že Čína bude na Rusko dále tlačit, aby se od Módího odstřihla. Pokud k tomu dojde, závislost bude prakticky stoprocentní.
