Hvězdy Velkého vozu z roku 1965 definitivně potvrdily její herecké schopnosti, byl to pro ni důležitý film. Visconti byl velký estét a Claudiina krása ho musela fascinovat a uměl ji také využít velmi sofistikovaně.
V jejích očích se zrcadlila veškerá tragédie
Film se točil v toskánské Volterře; mám před očima jeho začátek, kdy Sandra přijíždí do rodného města se svým americkým mužem kabrioletem a auto se šplhá do kopce ostrými zatáčkami, dojede až před první mohutnou bránu městského opevnění. Volterra je působivé kamenné město a zároveň z něj člověk má trochu stísněný pocit, aby ne, prakticky vyrostlo na etruské necropoli. Tyčí se na kopci vysokém pouhých 550 metrů jako velká pevnost uzavřená do sebe a pod ním se rozkládá rozlehlé údolí, propast, kterou tvoří další kopcovité ostré tvary vytvořené erozí, strmé stěny, které spadají dramaticky dolů.
OBRAZEM: Kouzelná Claudia Cardinalová se dožila 87 let. Byla sexsymbolem své doby |
Je to velmi dramatická krajina, jakoby město vylétlo z té hluboké strže k nebi. Volterra je tajemná a její paláce působí pyšně a neprostupně, za jejich zdmi se může odehrát cokoliv a to všechno jistě Visconti cítil, pro svůj příběh o starých vinách, holokaustu, incestu nemohl najít lepší místo.
Sandra je ve Hvězdách hlavní a určující postavou, je prototypem smyslné, tajemné a nevypočitatelné ženy, ženy, která se vynořuje z dávné minulosti a přece se od ní dokáže odpoutat, v jejích černých očích jakoby se zrcadlila veškerá tragédie, kterou 20. století se svými válkami a ismy přineslo. Tato role také jednoznačně ukázala, že psychologicky složité postavy Claudii inspirují a je v nich autentická.
Dnes už lze vstoupit i sestoupit do řady míst, kde se natáčelo - do římské cisterny v podzemí, kde se setkává Sandra a její bratr Gianni, kterého hrál Jean Sorel, otevřený je palác Inghiramiů, kde je muzeum, i zahrada, v níž se ve filmu odhaluje busta otce obou sourozenců, umučeného v Osvětimi. Hvězdy velkého vozu vzrušují i po více než šedesáti letech, Viscontiho šerosvit, hra stínů a světel jako střet protichůdných emocí, drásavé téma pokroucených vztahů z něj činí jedinečné dílo.
Ženský ideál
Hvězdy nebyly první film, který Cardinale s Viscontim natočila, první byl snímek Rocco a jeho bratři (1960) a za tři roky přišla Angelika v Gepardovi, velkolepé historické fresce odehrávající se na Sicílii po Garibaldiho vítězném tažení a sjednocení Itálie. Visconti do ní vložil svou fascinaci světem na pokraji zániku, který se ocitá v aktu proměny.
Hlavní roli knížete Saliny, který je zde představitelem aristokracie, jejíž historická role končí, hrál Burt Lancaster. Claudii Visconti obsadil do role nespoutané krásky Angeliky z rodiny místního parvenua, která se nakonec provdá za Tancrediho, milovaného synovce knížete, kterým nebyl nikdo jiný než Alain Delon. S ním se ale herečka setkala už ve snímku Rocco a jeho bratři a byly opravdu nádherný pár. Viscontiho pohledy na zanikající svět aristokracie mají úžasnou atmosféru, třeba scéna monumentálního plesu ve starém knížecím paláci, tam právě Claudia oslňovala v úchvatné robě, ostatně Piero Tosi byl za kostýmy nominován na Oscara.
Krása, která vycházela i zevnitř, říká o Cardinalové její dabérka Zawadská |
Stejné vročení jako Gepard má další skvělé filmové dílo 20. století - Felliniho Osm a půl. V něm ji tento mág italského filmu proměnil v ženský ideál, dítě, dívku, ženu mladou i starou, přirozenou jako život, tajemnou, magicky přitažlivou. Byl první, kdo chtěl, aby nebyla dabovaná, její charakteristicky drsný, trochu chraplavý hlas ho okouzloval a patřil k její kráse.
Historka z Febiofestu
Postavy Claudie Cardinale byly často temperamentní, divoké, živočišné a určitě do nich vkládala hodně ze své letory. O tom, že si rázně umí poradit s otravnými dotazy, jsme se mohli přesvědčit před lety na Febiofestu. A je to božská historka. K tomu je třeba dodat, že i když měla italské kořeny, respektive sicilské (její předci přišli do Tunisu ze Sicílie na počátku první světové války), narodila se v tuniské La Goulette a vyrůstala ve frankofonním prostředí, doma se mluvilo francouzsky a ona do šestnácti italsky neuměla.
V roce 2006 byla hlavním hostem Febiofestu a na tiskové konferenci, pokud mě paměť neklame, mluvila nejdřív sama a také Fero Fenič ji položil pár otázek, pak byl prostor pro otázky z pléna. Hovory se pochopitelně odehrávaly v angličtině. A tady musím opět udělat odbočku, tragigroteskním jevem domácí žurnalistiky byla léta tzv. Holubí letka, sestava bývalých kulturních novinářů pojmenovaná po nejvýraznějším z nich, kteří už dávno nic nepsali, ale chodili na tiskové konference a zejména tam s chutí konzumovali nabízené občerstvení, někteří je i schraňovali do přinesených kabel na horší časy. Dnes už tato letka téměř neexistuje a také už skoro nemají kam chodit. Tehdy ale bylo toto uskupení v plné síle.
A po Feničově výzvě se z pléna vynořila jedna jeho příslušnice, která v životě nikdy nikam nic nenapsala, ale přesto všechna kulturní „podujatí“ pilně navštěvovala. A hned zostra a dotčeně na Claudii vystartovala, proč prý mluví anglicky, když jsme všichni natěšení na její mateřštinu, italštinu a jak prý k tomu přijdeme, když i ona, hvězda italského filmu zamořuje svět angličtinou. Sál ztichl a Claudie pevně pohlédla na dotyčnou osobu vcelku nevábného zjevu a klidně pravila, že jí nemůže vyhovět, jelikož její mateřština je francouzština. Sál zařval, ale osoba se nedala a znovu na ni dorážela, až ji musel Fenič volat k pořádku. Claudie se smála a všichni v hledišti taky.
