Čekal jsem revizi systému, tlak na efektivitu, změnu priorit. S kolegy z Člověka v tísni jsme ale nečekali, že vláda USA vytvoří naprostý chaos, kdy naše projekty zastaví, následně udělí výjimky, které posléze zruší, aby jejich zrušení e-mailem bez platného podpisu vzala zpět. A že zastaví platby nehledě na platně uzavřené smlouvy, čímž nás fakticky donutí zastavit práci. Stejně tak jsme nečekali, že administrativa USA škrtne jedním tahem pera programy, které jsou velmi úzce propojeny se zájmy této země, které platily od jejích počátků, jako je podpora svobody a demokracie.
Jde o životy asi milionu lidí
Aby bylo jasno, vztah Člověka v tísni s americkou vládou nebyl založen na tom, že naši činnost někdo blahosklonně financoval. Právě naopak. O prostředky jsme soutěžili. Když byla naše nabídka vyhodnocena jako nejlepší, kvalitní a efektivní, začali jsme spolupracovat. Smlouvy byly postavené podobně, jako když se staví dům. Jen místo domu to byly střechy nad hlavou pro tisíce lidí, kterým ruské rakety na Ukrajině zničily domy, doručené základní potraviny, díky kterým mohly přežít vdovy v Sýrii, nebo léky dodané do zdravotních středisek v nedostupných horách v Kongu, kde obyvatele terorizují cizí milice.
Stop zahraniční pomoci z USA uškodí i české neziskovce. Ta doufá ve výjimku |
Přímo před očima vidíme dopad stávajícího dění na životy asi milionu lidí, kterým jsme mohli díky prostředkům z USA každý rok pomoci. Některé z nich jsem osobně potkal, stejně jako mnohé kolegyně a kolegové, kteří denně riskovali životy, aby pomoc potřebným doručili. Ty vzpomínky jsou při vědomí, že všechno prozatím skončilo, bolestné. Člověk v tísni ale v oblasti humanitární pomoci disponoval pouhými čtyřmi promilemi celkových prostředků Agentury pro humanitární pomoc (BHA). Celkový dopad zastaveného financování je jen velmi těžko představitelný.
Ne, v tomto případě se nejedná o ideovou debatu, jestli mají v hollywoodské produkci být zastoupeny menšiny, ve které může být pochopitelná radost mnohých, že nová administrativa konečně zrušila „tyhle nesmysly“. Nejedná se jen o hazardování s životy, ale o rozhodnutí, které bude nepochybně bezpočet životů stát.
Dopady budou dalekosáhlé a dlouhodobé. Myšlenka podporovat chudé a méně šťastně narozené je tu odpradávna. Každá společnost věděla, že pomoc bližnímu je nejen morální imperativ, ale také příspěvek ke stabilitě a smíru. Na začátku tisíciletí se všechny země světa shodly na tom, že odstranit nejhorší nerovnosti je dobrý nápad, a přijaly společné cíle, jako bylo vymýcení extrémní chudoby, zajištění dostupnosti vzdělání pro všechny, nebo podpora vládnutí, které zohledňuje zájmy lidí. Povedlo se to?
Americká vláda se chystá uzavřít agenturu pro zahraniční pomoc, řekl Musk |
Něco ano, něco nikoli. Jisté je, že extrémní chudoba klesla z necelých třiceti procent na osm, dětská úmrtnost dětí se snížila o víc než polovinu, výrazně se zlepšil přístup ke vzdělání, pitné vodě nebo zdravotnictví. Jistě že část toho by se stala i bez mezinárodních dohod, jen díky bohatnutí některých zemí, ale koncentrované úsilí k téhle změně zásadně přispělo. Malým, ale nezanedbatelným dílem i díky České republice a lidem, kteří tu na pomoc přispívají.
Morální imperativ i pragmatický zájem
Na začátku tisíciletí vážně hrozilo, že světová populace stoupne na patnáct miliard a planeta nás zkrátka neuživí. Dnes víme, že současných osm miliard stoupne ještě o dvě a půl a pak začne klesat. Bezpočtem studií je prokázáno, že pokles počtu dětí na matku je dán stabilitou, přístupem ke vzdělání, a ke zdravotní péči. Investice do rozvoje vedou prokazatelně ke snižování nárůstu populace. Zároveň víme, že většinu konfliktů rozdmýchala právě chudoba a extrémní životní podmínky. To, že konflikty vedou k migraci, je nasnadě.
Můžeme vést akademické debaty o tom, do jaké míry je nebo není schopné světové společenství zpomalit klimatickou změnu, ale jisté je, že podpora nejchudších lidí, aby se dokázali adaptovat na projevy změny klimatu, jako jsou extrémní výkyvy počasí nebo dlouhodobý růst teploty, je náš sdílený pragmatický zájem. Už víme, že hranice zkrátka není možné neprostupně uzavřít a když se celá populace dostane pod hrozbu žízně a hladu, dá se nevyhnutelně do pohybu. Nabízí se otázka. Chceme mít v globálním měřítku sousedy, kteří jsou soběstační a vzdělaní a můžeme s nimi obchodovat, nebo lidi žijící na okraji a v bídě, kteří se chtě nechtě stanou hrozbou? Investice do rozvoje i humanitární pomoci je pro mnohé z nás morální imperativ, pro všechny obyvatele bohatší strany světa jde ale o jednoznačný pragmatický zájem.
Cesta do Trumpovy hlavy aneb co nás čeká a nemine. A příjemné to nebude |
Vláda Spojených států amerických platila velkou část tohoto úsilí. Bylo to 66 miliard amerických dolarů ročně, což představuje 0,24 procenta jejich hrubého národního důchodu, přibližně jedno procento federálního rozpočtu. Rozhořčení ze situace, kdy jsou díky vám v mnoha zemích zajištěny základní služby, a část světové populace vás přitom nevděčně považuje za velké zlo, je pochopitelné. Vláda USA ale měla vždy dostatek svých důvodů udržovat politiku, která jí zajištovala globální vliv.
Obětí boje ideologií jsou ty nejzranitelnější
Nabízí se příměr o vylití dítěte i s vaničkou, jenže ten bohužel platí až příliš doslovně. To, co bylo zpočátku rámováno jako boj proti tzv. „woke“ ideologii a snaha o větší efektivitu, zatím znamená, že miliony lidí prchajících před válkou přijde o pomoc. A pokud přežijí, budou se nevyhnutelně radikalizovat, začne se šířit malárie a další nemoci, začnou se hroutit zdravotní a vzdělávací systémy, lidé bez úrody se dají do pohybu, zvýší se počet těch, kteří budou hledat lepší budoucnost v bohatých zemích. A jedinými spojenci pro země, které podporu z USA ztratí, zůstanou Čína a Rusko.
Je samozřejmě zcela v rukou vlády Spojených států, jak naloží s prostředky daňových poplatníků. Silným dojmem autora tohoto článku nicméně je, že se jedná o boj ideologií, který nejhůř dopadne na ty nejzranitelnější, kterým je úplně jedno, jak si označíme veřejné záchody.
Patrně končí éra, kdy bylo světové společenství schopné domluvit se na společných zájmech, nehledě na to, jestli se tak dělo ve jménu humanity, lidských práv nebo pragmatismu. Kombinace těchto principů byla základem pro vratkou a nedokonalou, ale alespoň nějakou stabilitu, předvídatelnost a bezpečnost v posledních desetiletích.
Co nás čeká dál, autor těchto řádků netuší, i když je více než pravděpodobné, že období destrukce části stávajícího řádu přináší těžko odhadnutelná rizika pro všechny. Jako životní optimista doufá, že vnější nestabilita pomůže alespoň nám posílit naši odolnost, pospolitost, uvědomit si, že války, včetně těch ideologických nikam nevedou. Zároveň si také uchovává naději, že pod dojmem možnosti ušetření jednoho procenta našich výdajů nezanevřeme také my na myšlenky, které jsou základem naší civilizace.
Autor je ředitelem humanitární a rozvojové sekce společnosti Člověk v tísni
