Odvaha – právě to byla vlastnost, měl-li bych vybrat jednu, která Jaromíra Štětinu charakterizovala snad nejvíc ze všeho. A právě jeho odvaha stála i za naším seznámením někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem hltal Mirkovy cestopisy jako S Matyldou po Indu anebo třeba Studna pro Mandon, která se odehrávala v Íránu. Tehdy jsem četl cestopisy z celého světa, jenže tyhle byly jiné: napsal je někdo, kdo bydlel jen kousek od nás, byly z naší, byť tehdy velmi omezené přítomnosti.
Našel jsem si Jaromíra Štětinu v telefonním seznamu. Nebylo to těžké, bydlel na Pankráci, a tak jsem mu zavolal a o pár dnů později jsme celá parta náctiletých kamarádů, co taky chtěla cestovat po světě, seděla u něj doma v obýváku. Štětina nás nezklamal. Rozlil lahev, co jsme s sebou přinesli, do malých skleniček, kromě jiného otevřel atlas a začal vymýšlet – i pro nás dosažitelné – cesty. Už tehdy mě uchvátil, nějak to mezi námi zvláštně fungovalo, stali jsme se na dalších 40 let přáteli.
Jaromír Štětina byl náš vzor z doby idylické novinařiny |
Měl v sobě všechny vlastnosti dobrého lídra. Nechyběly mu nápady, jasné vize ani představivost, stejně jako silná vůle jít si za svým, někdy snad až příliš, a stejně tak pracovitost, která je třeba k tomu, aby člověk něčeho dosáhl, chce-li to dělat poctivě. Bez jakékoli nadsázky byl pro mne vedle mého otce a Václava Havla jedním ze tří životních vzorů, byť každý z nich byl velmi jiný.
Cestovatel
Vystudovaný geolog Jaromír Štětina chtěl být cestovatelem, novinářem, spisovatelem. K novinařině se dostal až po pádu komunismu, ale velké cesty začal podnikat už v osmdesátých letech. Mirek byl bezesporu nejznámějším dobrodruhem té doby. Kromě sjezdů řek a výstupů na vrcholky hor se jeho výpravy zabývaly i přírodovědným bádáním; domů si přivážel také filmy a materiál na knihy. Jeho heslem bylo: Velká hora, velká voda, věda.
Velmi rychle se ukázalo, že se od něj mohu nejen učit, jak se nebát vyrazit kamkoli a zvládnout skoro cokoli, ale i to, že spolu můžeme začít dělat i leccos užitečného pro ostatní. Poprvé jsme spolupracovali na pomoci Arménii po zemětřesení v prosinci 1988. Tehdy už Sovětský svaz ukazoval svou lidštější tvář.
Tehdejší sovětská hlava generální tajemník Michail Gorbačov dokonce přiletěl na místo neštěstí, kde se neuvěřitelně nekvalitní, už během stavby rozkradené sovětské paneláky sesypaly jak domečky z karet, a požádal o pomoc ze světa. Přitom jen o několik let dříve, během strašlivé katastrofy v Černobylu, sovětští komunisté ještě hráli hru „o nic vážného nejde, všechno zvládneme, nic nepotřebujeme“.
Skvělý vypravěč a neúnavný bojovník proti Rusku, vzpomíná Niedermayer na Štětinu |
Spontánně jsme s kamarády vyhlásili materiální sbírku. Vydařila se, lidé stáli fronty, aby mohli pomoci. Dnes bychom to popsali jako typickou akci občanské společnosti, tehdy jsme ale ani nevěděli, že takový termín existuje. Mirek u toho nemohl chybět, však to byl právě on, kdo vyrážel s náklaďákem na místo tragédie. To nemůže nikoho překvapovat, vždycky rád řídil – a čím byla cesta delší, tím byl spokojenější. Většina pomoci přitom do Jerevanu směřovala letadly.
Díky Mirkovi tak materiál dorazil do Arménie, a navíc zpět přivezl úžasný dokumentární film. Tahle zkušenost nám dala jedno důležité poznání. Ujistili jsme se, že lidé jsou ve skutečnosti dobří a chtějí ostatním v neštěstí pomáhat. Jen potřebují vědět, že ta jejich pomoc má smysl a že ji někdo dokáže zajistit, dopravit na místo, předat potřebným. Myslím, že tady někde se zrodil základ Člověka v tísni, dnes uznávané mezinárodní humanitární, lidskoprávní, sociální a vzdělávací organizace, jediné podobného druhu a velikosti v bývalých komunistických zemích.
Novinář
Jaromír Štětina byl už od konce roku 1989 zpravodajem Lidových novin v Sovětském svazu, který se právě v té době pomalu začínal drolit. Vedle mnoha jiných hrůz a tragédií byly jedním z dědictví komunismu nově probuzené, či lépe řečeno osvobozené tenze, frustrace a nenávisti mezi různými národy v multietnických státech.
Komunisté ve své arogantní zaslepené hlouposti tvrdili, že tvoří nového, lepšího, socialistického člověka, jehož identita nebude kulturní, etnická či náboženská, ale ideologická. Samozřejmě se jim to nemohlo podařit. Vztahy mezi různými národy v jednom státě jsou – ostatně tak jako každé partnerství – složité, a když je zakázáno o nich mluvit, se svobodou se projeví i to špatné, co se za desítky let mlčení nashromáždilo. Ostatně Československo se rozpadlo z podobných důvodů.
Jaromír cestoval od jednoho konfliktu k druhému, až pak jednoho dne zavolal z Moskvy: „Už nemůžu jen psát o tom, co se děje. Pojďme také pomáhat. Já jsem v Moskvě, vy...“ – což znamenalo několik Mirkových kamarádů – „... doma, tak vyhlásíme sbírku na pomoc Náhornímu Karabachu a tu tam dopravíme. Spojíme pomoc a novinařinu.“
Zemřel bývalý šéfredaktor Lidových novin Jaromír Štětina, bylo mu 82 let |
Vznikl mimořádný tým Epicentrum Lidových novin. Toto spojení pochopitelně dlouhodobě nemohlo vydržet, ale tehdy fungovalo skvěle. Začátek devadesátých let byly zkrátka výjimečné časy. Tehdy bylo možné téměř cokoli, v dobrém i ve zlém, stačilo se jenom rozhodnout. Jaromír Štětina stál na správné straně angažované novinařiny, pomoci a humanismu. My tam stáli s ním.
Záhy se stal přímo šéfredaktorem Lidovek a naše pracovní cesty se rozdělily, nicméně to netrvalo příliš dlouho. Opět jsme se spojili, on, já a další, a tak vznikl Člověk v tísni; Mirek byl jedním ze zakladatelů. Následující léta jezdil po světě, točil aktuality i filmy, psal do novin a sbíral materiál pro své knihy. Pustil se také do politiky, stal se senátorem a následně poslancem Evropského parlamentu.
Na konkrétních projektech jsme se potkávali jen zřídka, ale vždy jsme o sobě věděli. Fungovalo to. Bez nutnosti o tom mluvit a tím méně se koordinovat jsme vlastně mockrát spolupracovali na stejných cílech. Třeba na tom, jak přinášet skutečné a hluboké informace z konfliktů, nebo na snaze bránit se zjednodušování a snadným politickým handlům, kdy jsou body za mír vyměněny za ústupky zlu a za nespravedlnost. Bylo to potřeba. A tahle potřeba je i dnes, také proto tu Mirek chybí.
Konec noci
Posledním velkým osobním projektem – nebo chcete-li misí –, pro který se rozhodl, byla domácí i mezinárodní osvěta o ruské agresi vůči Ukrajině, počínaje anexí Krymu a konče obsazením částí Doněcké a Luhanské oblasti, což vyvrcholilo vojenským útokem v roce 2022. Nebyla to náhoda, Mirek Rusko skvěle znal a velmi dobře pochopil, jaké zlo Putin představuje, i jeho záměr obnovit sovětské, potažmo historicky ruské impérium. Navíc Ukrajina nebyla první. Společně jsme byli svědky ochoty ruských politických elit i vojáků k neuvěřitelné krutosti již za první a druhé čečenské války, včetně masových hrobů s povražděnými civilisty.
Štětina byl skutečný dobrodruh, ocenil Pánek. Na pohřeb dorazil i Kalousek |
Jaromír Štětina, cestovatel, dobrodruh a někdy poněkud sebestředný muž, angažovaný novinář a humanismu oddaný politik, rozený lídr, který stál celý život na světlé straně síly, odešel ve věku 82 let. Kromě toho, co vše dokázal a jak plný a pestrý život prožil, je svým způsobem kmotrem Člověka v tísni. Byl tím, kdo nás postrčil, abychom začali budovat organizaci, která dodnes pomáhá milionům lidí na mnoha místech planety a víc a víc působí také doma.
Mirek byl skvělý kamarád a báječný společník, na jedné straně schopný být neuvěřitelně skromný a odolný, když o něco šlo, na druhé straně si uměl vychutnat život se vším, co k němu patří.
Suchou stezku a modrou oblohu na další cestě, Náčelníku!
Autor je ředitelem společnosti Člověk v tísni.
