Žili byli kdysi dva. Měli rodiny a partnery, ale v práci, v níž trávili spoustu času a kterou žili, si spolu i začali něco jiného. A když si spolu vyrazili na koncert, natočila je kamera napřed jako zamilovaný pár – a poté coby pár trapně mizející, skrývající tváře, pár v záchvatu zmatku a trapnosti.
Naprosto banální historka. Nebýt toho, že ty dva teď zná celá planeta. V časech neustálého nahrávání kdosi třetí natočil onu koncertní kameru na mobil a trapas, který by normálně zůstal jen na onom koncertě, se rozšířil po celém globu. Život mají poškozený oba, stejně tak jejich rodiny, o práci oba během pár dnů přišli. Někdo je nevěrníky pobouřen, někdo je lituje, jiný se pošklebuje a další jen pobaveně frká.
I normální skladník ve šroubárně ví, že dav je živočich náladový, iracionální a veskrze nebezpečný. A teď jsme všichni součástí globálního davu voyeurů - a není úniku.
ChlívekChlívek je autorský podčárník, vycházející v Lidových novinách od roku 2010, který najdete každý týden i na těchto stránkách. Jeho autor Petr Kamberský v hybridním mixu er-formy a ich-formy popisuje své myšlenky slovy, které se nehodí pro korektní redakční komentář. |
Ale Chlívek trpí úzkostí – co se to z nás proboha stalo? Jak to, že jsme se během posledních patnácti let proměnili v planetární dav hyen a posměváčků, kteří se každý den smějí někomu jinému či se pohoršují nad někým dalším? Jak to, že do našich životů vstupují příběhy lidí, které jsme nikdy neviděli, nikdy nepotkali, nejsou pro nás nijak podstatní? A zejména – jak to, že nám tahle proměna vůbec nevadí?
Po nevěrníkovi i nevěrnice. Výpověď dala i druhá postava aféry Coldplaygate |
Protože tady nejde o jeden obraz dvou milenců, o jedno video cizího trapasu. Proměnil se svět – a „obrázky z koncertu“ jsou této proměny symbolem i metaforou.
Cizí neštěstí potěší
Cynik praví, že cizí neštěstí vždycky potěší a cizí trapas ulehčuje život. Přirozená obrana člověka před stresem a úleva před vlastními trably. Souhlas, ale když člověk udělal trapas na vesnickém bále nebo firemním večírku, historka za pár dnů či týdnů odezněla – všichni, co se bavili na váš účet, zároveň věděli, co děláte naopak dobře, co se vám naopak před rokem mimořádně povedlo, prostě co jste zač. Znali vás v dobrém i zlém.
Nezbrojíme, neplatíme! Fialův obrat a Babišova střelba do vlastního ucha |
Ale pobavený (či jindy zase lynčující) planetární dav zná jen onu několikasekundovou skeč, jen ten jeden trapný moment – a nic víc. Planetární ostuda navíc zasahuje partnery, členy rodiny.
Vtipálek dodá, že na koncertě solidní hudby jako Black Sabbath nebo Patti Smith se to stát nemůže a kdo si kazí život posloucháním Coldplay, má co si zasloužil.
Vzdělanec namítne, že vše už tu bylo. Ano, Chlívek uznává, že když byl nucen studovat dávno zesnulého, ale v Česku z nějakých příčin mimořádně ceněného kanadského filozofa a Marshalla McLuhana (1911-1980), tak mu jeho pojem „globální vesnice“ formulovaný v roce 1960 přišel hodně přitažený za vlasy. Dnes musí uznat, že šlo o hluboké proroctví, stejně jako McLuhanova představa informačně zcela propojeného světa, která se s příchodem internetu skutečně naplnila. Dnes jsme se díky sociálním médiím proměnili v globální vesnici, globální tržiště a v posledních letech i v globální dav.
Jenže být členem davu není žádná velká výhra. Ano, studenti společenských věd mají v povinné četbě Gustava Le Bona, jehož Psychologie davu vyšla už v roce 1895, stejně tak Vzpouru davů Josého Ortegy y Gasseta (1930), ale i skladník ve šroubárně ví, že dav je živočich náladový, iracionální a veskrze nebezpečný. A teď jsme všichni součástí globálního davu voyeurů – a není úniku.
Úzkost přichází z jiného zdroje. Stali jsme se zeměkoulí spektáklu, jak předpověděl jiný vzdělanec jménem Guy Debrod v knize Společnost spektáklu již v roce 1967: ještě v pátek, tedy pět dní po původní události, má britská BBC, tedy respektované celosvětové médiu, zprávu o odchodu „nevěrnice“ z práce mezi hlavními zprávami.
Intouš říká intoušům: proč se bavit se Zemanem i Ficem |
Chlívek už před lety opustil sociální média jako Facebook nebo Twitter (tak se dnešní síť X tehdy ještě jmenovala), právě proto aby se vyhnul každodennímu honu na někoho, každodennímu lynčování, každodennímu mudrování o věcech, o nichž si většina diskutérů přečetla nanejvýše titulek a menšina strávila několik minut googlením, takže se stala „experty“. Ale ani to nestačí – o banální historce dvou lidí na koncertě s prominutím banální kapely píší seriózní média na celém světě. A protože editoři dělají svou práci tak profesionálně, dříve či později klikne na článek každý (nebo každý druhý). Není úniku ani před kamerou, která vás natočí, ani před mobilem, který ty záběry zaznamená a rozšíří po internetu, ani před články, které celou kauzu probírají včetně jmen, jmen partnerů, pracovních pozic a čert ví čeho všeho ještě.
Zastavte lament
Někdo moudřejší tváří v tvář této lamentaci asi namítne, že je léto, že jsme všichni unavení válkou na Ukrajině, mrtvými holčičkami při záplavách v Texasu, nekončícím peklem v Gaze či strach vzbuzující proměnou americké demokracie. Že je zcela logické si „odpočinout“ a „zasmát se“.
Ano, Chlívek v tomto punktu v žádném případě nemoralizuje, ostatně sám si onu story přečetl a teď nad ní ještě mudruje. Ale právě v tom je ta děsivá proměna: je logické, že se jeden každý čtenář pobaví, ale je zároveň hrozivé, že se celá planeta (dobře, pouhé stamiliony uživatelů starých a nových médií) baví příběhem dvou donedávna nejspíše šťastných, teď zjevně dost nešťastných lidí.
Klasický intelektuál by asi podotkl, že se Chlívek probral tak čtvrt století po sezoně. Že třeba Nesmrtelnost Milana Kundery (vydaná francouzsky v roce 1990) řeší v několik etudách jako stěžejní téma právě identitu, obraz, soukromí – a jejich zmocňování se jinými a cizími lidmi. Ale Chlívek netrpí paranoiou z kamer (kdo ji má, nechť nechodí na masové koncerty a po ulicích nechť chodí v kefíji) ani nechce řešit právo na soukromí (k tomu jaksi nemá kompetence). Jsou to vážná témata, ale nejsou obsahem této glosy.
Děs, o němž se tu Chlívek snaží psát, zní takto: Všichni známe příběh dvou nám neznámých lidí, nějak se k němu stavíme a tím se chtě nechtě měníme v onen planetární voyerský dav. A vůbec nám to nevadí.
