K tématu lze jen doporučit článek Libuše Čižmárové v Naší řeči z roku 1999 rekapitulující vzrušené debaty o názvu našeho státu, které se táhnou již od roku 1918. Kupříkladu bratřím Čapkům se název Československo nelíbil ani po třech letech života v něm (O tom jméně, LN 1. 1. 1922). Citově velmi angažované debaty provázely každou změnu názvu našeho státu, nicméně Česko se ujalo teprve v posledních letech.
Rozhodujícím subjektem zde byli uživatelé jazyka, tedy Češi, Moravané a Slezané, kteří při komunikaci mezi sebou termín Česko přijali jako vhodné jednoslovné synonymum pro Českou republiku. Nemusíme připomínat, jak je pro některé spoluobčany z Moravy a Slezska urážlivé, když někdo používá termín Čechy pro označení celé republiky.
Politická reprezentace, asi u vědomí toho, že v mateřštině jsme jednoslovný název našeho státu již „našli“, nyní razí jednoslovný název pro naši zemi v zahraničí. Jedna věc je ovšem nechat si zaregistrovat jméno u OSN a jiná, zda se začne opravdu využívat. Exportéři, kterých se jednoslovný název týče bezprostředně, jsou rozděleni, někdo novinku vítá, jiný oprávněně žehrá na to, že od roku 1993 prosazuje značku Czech Republic, a nechce se mu pro nic za nic „rebrandovat“.
Jsme tedy opět účastníky pokusu, který má za cíl ovládnout jazyk, tedy živel, který svobodně konstituují jeho uživatelé. A v případě exportního názvu nemají státní orgány ani bezvýhradnou podporu jazykovědců. Třeba Karel Oliva z Ústavu pro jazyk český má k administrativnímu prosazování spíše skeptický postoj. Pokud stát nebude nutit exportéry k povinnému značení výrobků, nechme panu Zaorálkovi jeho hračku. Doufejme, že jsou si dnešní mocipáni vědomi své omezenosti, vždyť i před rokem 1989, tedy v dobách, kdy stát měl moc nad veškerým tiskem a veřejným projevem, razilo se pro jeden vynález pěkné oficiální pojmenování magnetoskop a neukázněný národ tomu, jako na potvoru, nikdy neříkal jinak než videomagnetofon.
