Dal přednost cti před zneuctěním své rodiny

Ale to všechno neznamená, že by staré zvyky zanikly, jen se přesunuly do temných zákoutí naší společnosti, kde jsou hluboce ukryté a zažrané. Mluvím o novodobých otrocích, kteří nejsou zneužíváni na očích veřejnosti, ale stále tady jsou.

Jsou to nejčastěji uprchlíci, azylanti nebo lidé, kteří hledají spásu v západních zemích. Slibují si od svého pobytu vytoužený útěk z chudoby. Chtějí využít svých schopností naplno a zajistit svou rodinu. To mnoho z nich nutí odcestovat tisíce a tisíce kilometrů od domova. Slyší na každý sladký nápis pověšený na ulici v centru města, v němž zahraniční firmy slibují za přiměřené úsilí na jejich poměry celkem slušné peníze.

Motivace je obrovská, obzvlášť pro chudé lidi pocházející většinou z chudých vietnamských vesnic. Muži a ženy často jezdí do měst hledat nějakou solidní práci, ale vzhledem k vysoké nezaměstnanosti a svému nízkému vzdělání žádné místo často nenajdou. Člověk na Západě většinou svůj neúspěch stoicky odmávne rukou a nic si z něj nedělá. Ale východní mentalita chápe neúspěch jinak. Je považován za symbol nejen ponížení sebe, ale také celé rodiny.

Proto jsme se mohli nedávno dočíst v novinách, že se jeden můj krajan pracující v Mladé Boleslavi pověsil. Dohnalo ho k tomu propuštění z práce, přestože mu agentura slibovala jisté místo nejméně půl roku. To je jeden z mnoha případů, kdy tento osud teď postihl mnoho zahraničních pracovníků. Co dělají se svým platem, když práci dostanou? Část zaplatí agentuře, část posílají domů, aby uhradili peníze, které si půjčili na to, aby se dostali na Západ, a část obětují na základní potřeby. Když si vezmete, že obvykle dělají práce, o které domácí pracovníci nestojí, tak můžete snadno odvodit, že plat bude na úrovni almužny.

Propuštění ze dne na den je obrovským šokem nejen pro nás, ale i pro tyto lidi. Kdoví, jak se zaměstnavatelé k těmto „nízkým“ lidem chovají – stejně jako k domácím? Nezneužívají jejich nevědomosti o zdejších zákonech? Oni nemají vůbec potuchy, že zaměstnavatel se musí řídit nějakými zákony a zaměstnanec je chráněn proti zneužití.

Nehledáme pomoc druhých Všimli jste si, že většina těch cizinců pochází z rozvojových zemí? Agentury nabírají levnou, ale hlavně pokud možno nevzdělanou pracovní sílu. Nežádá se od nich, že budou u práce přemýšlet, ale dělat bezmyšlenkovitě automatické pohyby. Například práce u pásu nevyžaduje příliš velkou námahu, nežádá se od nich vedení týmu či navrhování chodu továrny atp. To je jedna z nepsaných podmínek, podle kterých zprostředkovatelské agentury vybírají své klienty. Na začátku jim mažou med okolo pusy, ale to všechno končí předáním do rukou budoucích zaměstnavatelů.
Většinou to jsou chudí lidé a o chudých se říká, že to jsou ti nejpoctivější lidé na zemi. Svého hosta vždy rádi pohostí, dají mu to nejlepší z celé kuchyně, posadí ho do nejpohodlnějšího křesla v domě a neustále se na něj upřímně usmívají. Tedy alespoň u nás to takhle chodí. Nechtějí žádné porušování zákonů, respektují své i cizí.

Ale ztrátou práce se jejich způsob uvažování najednou jaksi zatemní. Zradil je jejich zaměstnavatel a agentury, kterým za zprostředkování práce dali úspory celé své rodiny v řádech desetitisíců dolarů. Náš způsob myšlení je hodně vzdálený od „švejkovského“, kterým si z věcí a životních ran obvykle děláte legraci, což mi připadá velmi sympatické. My jsme se v těžkých dobách ponořovali více do sebe a hledali sílu uvnitř sebe samotných. To vysvětluje naši tichost a zdání plachosti. Neumíme si stěžovat, namísto toho jsme zvyklí se okolnostem spíše přizpůsobovat a své emoce nedáváme nikdy znát.

Vietnamci jsou nuceni hledat jiný způsob obživy, jiný způsob, jak vydělat peníze. Nejsou schopni prosit druhé o pomoc, jejich mentalita spočívá ve spoléhání se sama na sebe. Nehledají pomoc druhých, nejsou na to zvyklí. A tak přijímají i nelegální práce a zapojují se do kriminální činnosti. Práce a peníze jsou často srovnatelné, jako kdyby pracovali u firmy, kterou jim zprostředkovaly agentury. Stejně ubohé a nic moc.

Ale pro tyto lidi je to pořád lepší, než se vrátit domů a zahanbit celou svou rodinu. Takové ponížení je v naší kultuře neomluvitelné – a některé dokonce dohnalo bohužel k myšlence sáhnout si na život. Ale jsou tady i tací, kteří nechtějí mít nic společného s kriminalitou a nelegální činností. Hledají jiný způsob obživy, ale v cizí zemi bez znalosti jazyka a s téměř žádnou či minimální kvalifikací je to velice obtížné. Ale dali přednost svému svědomí a rodinné cti, než aby posílali rodině takto nepoctivě vydělané peníze, a právě k takovým lidem bychom měli vzhlížet.