Možná za to mohou její česko-německé geny, které se v ní spojily. Na jedné straně velká citovost a na straně druhé odhodlání a také sebedisciplina.
Vylíčení stravujícího vztahu s režisérem Pavlem Juráčkem je tak autentický a dramatický materiál, že jsem ani minutu nepochybovala, že po něm skočí další tvůrci. A taky že ano, velmi záhy vznikla dramatizace Anny Klimešové v Divadle Na zábradlí s jedinečným výkonem Anežky Kubátové v hlavní roli, která měla Daňu „chycenou“ tak, jakoby byla odjakživa její alter ego, hlavně dokázala zprostředkovat její sebeironií a sarkasmus a ještě je kreativně využít v divadelních situacích.
Velice povedený dokument
Zároveň se objevila na scéně i Olga Sommerová, hledačka mimořádných ženských osudů, po kterých dokáže jít s předvídavostí i empatií. Dokument s názvem Juráček je můj osud, který vznikl v tvůrčí dílně Aleny Müllerové, je velice povedený. Vyvolává citová hnutí a přitom není ani trochu sentimentální, přirozeně diváka přiměje zamyslet se nad tím, co přetrvá z intenzivního vztahu, lásek, animozit i ze života vůbec, a jak byl v našich zeměpisných šířkách v minulém století zatraceně nesnadný. Daňa to okusila už jako malé děvčátko, které děti říkaly Němčourka. Představuji si, co to asi muselo být, když si její tatínek po válce přivedl do Čech německou manželku, to chtělo hodně odvahy.
Kromě citové linky je tu i svědectví o exilu, disentu, které divák vnímá už i s trochou nostalgie po těch složitých letech rozděleného světa, kdy se zlo a dobro jevilo jasně oddělené. Olze Sommerové se podařilo Daňu ukázat nejenom jako cílevědomou a emancipovanou ženu, která obstála v patriarchální společnosti a dosáhla na vysokou politickou funkci, ale také jako křehkou bytost věrnou své životní lásce. Milující bez podmínek.
Ve filmu je krásný moment, kdy se Olga Dani ptá, zda ji neponižovalo, když v německém exilu Juráčka živila a chodila vytírat schody, zatímco on se doma povaloval v depresi. Daňa s naprostou upřímností řekne: ne, neponižovalo. Řekla bych, že otázka není náhodná, je to jedno ze Sommerové stěžejních témat a ukazuje ženské postoje k mužskému světu. Zde žena inteligentní, vzdělaná, půvabná a sebevědomá - a přece udělá pro svého muže všechno, nic ji nemůže ponížit, protože ho miluje.
Dnešní genderově přepjatý svět, kdy musí být vše v rovnováze, a běda když má jedno pohlaví navrch, asi tohle moc nechápe, tu schopnost upozadit sebe ve prospěch milované bytosti. Třeba je to staromódní, ale Daňa intuitivně poznala, že teď musí svému muži pomoct, jak jen to dokáže. Jenže Juráčkovy běsy byly silnější a exil je znásobil, sebedestrukce se prohlubovala. Daňa ale nebyla žádná oběť a svou kůži nedávala zadarmo, otevřeně přiznává, že byla hysterická a zlá a ztrácela sama sebe. „Byli jsme schopní se zabít, ale byly také krásné chvíle,“ říká a dodává, že neví, jak to přežila.
V propagačním textu k filmu píše o inspirujícím duelu s Olgou. Určitě na tom něco bude, protože obě mají nejspíš na leccos odlišné názory a právě to portrétu zaručilo živý konfrontační styl i upřímnost, absolutní souznění totiž může vygenerovat nudu.
Kromě jiného dokument přináší i spoustu objevných detailů, mimo jiné vzpomínku na zámek Bratronice, kde se točil Případ pro začínajícího kata. Daňa prochází interiérem zámku, který se od devadesátých let, kdy jej poslední majitelka baronka Blanka Battaglia prodala a pak jej realitky opakovaně nabízely dál, nezměnil a kupodivu ještě nespadl. Mistrovsky zachycené surreálné prostředí z filmu ve své zvláštní ošumělosti přežilo do dnešních dnů.
Novinářka a ministryně kultury
Druhá část dokumentu je o Daně, která se zachránila od stravujícího vztahu a šla dál. Ale nebylo to osvobození od lásky, ta zůstala. I takový může být modus vivendi. A ve své nové vlasti udělala skutečně velkou kariéru, o níž v Česku není až tak velké povědomí a Daňa s ní také nikde neoperuje. Nejdřív se stala respektovanou novinářkou a pak hamburskou ministryní kultury, výrazně se například zasloužila o stavbu Hamburské filharmonie, jejíž průrazná architektura je jednou z dominant moderní výstavby města.
V jedné chvíli dokumentu Daňa vleče z půdy velký kufr, který si u ní Pavel nechal, když se v roce 1983 vracel do Československa. Celá léta ho při stěhování s sebou tahala, aniž by ho otevřela, měla strach, co v něm najde. Pak ho v roce 2010 otevřela a našla v něm jeho „německý deník“. Netušila, že ho píše, a stála před rozhodnutím, zda si to má nechat pro sebe, aby se nikdo nedozvěděl, co o ní píše, anebo ho vydat, aby byl Pavlův odkaz úplný. Co dodat, kniha vyšla v Torstu před třemi lety, neboť - jak již bylo napsáno - od své lásky se zachránila, ale neosvobodila.
Dokument vysílá ČT2 v úterý 22. 10. ve 21.05.
