A sovětská okupace byla mírná; za 20 let jsme za ni zaplatili nějakou stovkou mrtvých z autonehod. Žádné bombardování či masové popravy, žádné koncentrační tábory jako za okupace nacistické…
Odhlédněme od toho, že v jeho výčtu příznačně absentuje slovo svoboda. Jeho mentalita je ta otroka: dát mi najíst, střechu nad hlavou, a budu šťasten… To zkoušeli otrokáři vůči otrokům vždy; od faraona vůči Židům, až po Heydricha vůči Čechům.
Elektrikáři si stavěli vily, hájil Sterzik sovětskou okupaci. Nic prý nebagatelizuje |
Ale Mojžíš (a Bůh) a Gabčík a Kubiš měli jiné plány. Odhlédněme i od toho, že sovětská okupace 1968 a následná normalizace deformovaly život celé jedné generaci mých rodičů (v roce 1968 jim bylo jednadvacet a devatenáct a já ještě nebyl na světě). Měli mnohem méně příležitostí než ti, kterým bylo tolik let v roce 1989.
Soustřeďme se na tvrzení, že sovětská okupace byla mírná; za 20 let jsme za ni zaplatili nějakou stovkou mrtvých z autonehod. A řekněme pravdu. Sovětští vládci nám připravovali jiný osud: smrt v jaderné válce.
Cynický odhad
Po druhé světové válce mnozí u nás dali hlas komunistům; naletěli jim, že stojí za to, než nastane beztřídní společnost a ráj na zemi, vzdát se svobody výměnou za blahobyt. A tak jsme o svobodu přišli, nastal stalinismus, ale prosperita žádná.
V polovině šedesátých let již bylo zřejmé, že komunismus a socialismus svůj empirický zápas s kapitalismem prohrály: „vykořisťovaní“ dělníci, rolníci a pracující inteligence v kapitalistických zemích, jako je Západní Německo a Rakousko, měli vyšší životní úroveň než dělníci a rolníci a pracující inteligence v zemích, v nichž údajně vládli, například v Československu.
Proto „Pražské jaro“ 1968, reformy, „socialismus s lidskou tváří“. Brežněvovi vadila nejen liberalizace, utlumení cenzury, svoboda projevu, ale i – či převážně – absence sovětských vojsk na našem území. Jak ukázal původem český, pak americký exilový historik Josef Kalvoda (1923–1999), Sověti chtěli své jednotky v Československé socialistické republice (ČSSR) již za Novotného; Novotný to odmítal, proto musel padnout a nahradil jej poslušný Dubček, „náš Saša“.
Jenže ten až tak poslušný nebyl, byť s utlumením svobod jeho vedení v rozhovorech v Bratislavě a Čiernej nad Tisou souhlasilo, stále tu nebyla sovětská vojska. Proč je tu chtěli? Kvůli úspěšnému útoku na Západ. Sovětská armáda byla v NDR a v Polsku, ale až do roku 1968 nikoli v Československu. V případě definitivní „mírové“ ofenzívy na západ měli Sověti pochybnosti o spolehlivosti Československé „lidové“ armády; obávali se, že bychom byli slabým článkem útoku.
Byl nesvobodný, řekl lídr Stačilo! Sterzik o minulém režimu, pak ho hájil |
Jak Radek Sikorski koncem roku 2005 coby ministr obrany (tehdy za Právo a spravedlnost, poté a nyní ministr zahraničí za Občanskou platformu) zveřejnil, sovětským plánem byly první jaderné útoky proti přístavům v západním Norsku, Dánsku, Západním Německu, Nizozemsku a Belgii, ale nikoli v Británii či Francii, natož USA, tedy jaderných mocnostech.
Sověti cynicky či racionálně, podle úhlu pohledu, odhadovali, že západní jaderné mocnosti nezaútočí jaderně na Sovětský svaz (SSSR), jadernou mocnost, jako první, čímž by si vůči svým městům vykoledovaly odvetné sovětské jaderné útoky, ale takticky jaderně zaútočí na nejaderné satelity Sovětů. Tedy Polska, NDR a ČSSR, aby Sověti přes ně nemohli přisouvat sovětské jednotky k dalšímu postupu do Západního Německa.
Tedy po obsazení velké části Západního Německa Sověty (armády satelitů by byly zničeny v první vlně), jaderné anihilaci západního Norska, Dánska, západoněmeckého pobřeží, Nizozemska, Belgie, částí Polska, Německé demokratické republiky (NDR) a ČSSR by šlo o míru, nikdo by dál nechtěl eskalovat jadernou válku mocností, a při příměří by obsazená část Západního Německa zůstala Sovětům.
Úspěch ve volbách
Vyhráli by tak třetí světovou válku v Evropě za pro ně přijatelnou cenu: jadernou anihilaci částí Polska, NDR a ČSSR. (Není divu, že když se to polský plukovník Ryszard Kukliński dozvěděl, zběhl na Západ a informoval ho o tom.) Proč se to nestalo? Protože západním státníkům v žilách proudila krev, nikoli voda.
Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Helmut Schmidt, Helmut Kohl, François Mitterrand, Poul Schlüter, Ruud Lubbers, Wilfried Martens, Giulio Andreotti na začátku osmdesátých let souhlasili s rozmístěním amerických jaderných raket středního doletu v Evropě, které kompenzovaly již v roce 1976 v západní části SSSR rozmístěné sovětské SS-20.
Na jaderný útok proti Západní Evropě by již bylo možné jaderně reagovat ze Západní Evropy vůči celé evropské části SSSR; nikoli jen z USA, Británie a Francie jako předtím.
Maláčová vede kandidátku Stačilo! v Praze. Máme velké ambice, řekl lídr hnutí Sterzik |
Sověti by pak stáli před otázkou, zda jako první jaderně zaútočí proti jaderným mocnostem, a vykoledují si tak odvetný jaderný úder například na Moskvu nebo Leningrad. Proto, když jimi podporované západní „mírové“ hnutí neuspělo v zabránění rozmístění amerických raket v Západní Evropě, rozkaz zaútočit nevydali. Až nakonec se v prosinci 1987 Reagan a Gorbačov dohodli na stažení všech jaderných raket středního doletu z Evropy.
Studená válka skončila (ale i ten „hodný komunista“ Gorbačov podváděl, po pádu komunistických režimů se na území NDR, ČSSR a Bulharska našly sovětské rakety krátkého doletu). Takže to, že jsme přežili a stále žijeme, je zásluhou štěstí, Božího milosrdenství a pevnosti tehdejších západních státníků. Sověti nám připravovali osud jiný.
Ale to Sterzik buď neví, nebo jej to nezajímá. Potřebuje uspět ve volbách a dostat se do parlamentu.
