Je to činnost, kterou si člověk bez handicapu jenom těžko představuje. Nevidomí plavci skáčou do vody, aniž ji vidí. Musí se udržet v dráze – a podle televizních záběrů to vypadá, že nijak zvlášť nekličkují. Tisíce hodin tréninku je naučí plavat víceméně rovně. To, že se blíží obrátka, jim dá najevo trenér nebo asistent, nazývaný taper. Stojí na břehu s tyčí, na jejímž konci je měkký míček, a v pravý okamžik musí sportovce jemně ťuknout do hlavy. Když taper není přesný, může také plavci pokazit celý závod. A to, jak opravdu dopadl, se nevidomý plavec dozví, až když mu to někdo řekne.
Co ukazují medaile nevidomého plavce Kratochvíla? I to, že paralympiáda je součástí „měkké síly“ Západu |
David Kratochvíl je živou připomínkou toho, jak zákeřná nemoc je rakovina. Málo se ví, že s ní bojují i sotva se batolící děti. Kratochvíl přišel o zrak v levém oku kvůli rakovině sítnice už v jedenácti měsících. Na pravé přestal vidět o pět let později kvůli téže nemoci. Zkoušel hokej a tenis, kvůli ztrátě zraku přesedlal na plavání.
O tom říká, že mu sedlo. Loni se stal ve své kategorii mistrem světa, drží dva světové rekordy, do Paříže jel už jako velká naděje. Zlato získal hned z prvního závodu na trati 400 metrů volný způsob, druhý za ním zaostal o pět vteřin, což se v plavání moc často nevidí. „Splněný sen, přeju každému, aby to někdy zažil,“ komentoval svůj životní úspěch. Na šestnáct let docela fajn způsob uvažování, ne?
Není to tak dávno, co David prokázal, že opravdu nemyslí jen na sebe. Na paralympiádu, o které mluvil jako o snu, mohl jet už před třemi lety. Kritéria pro Tokio splnil v pěti disciplínách. Ale místo ve výpravě tehdy přenechal reprezentačnímu kolegovi Miroslavu Smrčkovi. Ten splnil limity už pro paralympiádu v roce 2020, kterou o rok odložila pandemie covidu. Bylo spravedlivé, aby jel on, vysvětlil tehdy čtrnáctiletý kluk. Smrčka si tak v osmapadesáti letech ještě jednou užil světové závody. A Davidovo gesto pak ocenil Český klub fair play fungující pod Českým olympijským výborem.
Je jasné, že role jeho rodičů v příběhu s velešťastným výsledkem je mimořádná. Byla by určitě i bez sportu, ale v tomhle příběhu opravdu ční. Když se Davida novináři ptali, jestli mu sport pomohl překonat těžké chvíle po ztrátě zraku, odpověděl, že mu tehdy nejvíc pomohly rozhovory s rodiči. „Říkali mi úplně všechno, co se stane. Takže jsem se vážně vůbec nebál toho, že oslepnu. Hrozně mi to pomohlo,“ vzpomíná. S maminkou denně trénuje, na závody jezdí oba rodiče jako tapeři. Otec stává na té straně, kde závod končí, je tím, kdo Davidovi říká výsledek. Maminka musí oběhnout bazén, než to s ním oslaví, ale v rodině se to prý vyvažuje tím, že syna vodívá na vyhlášení.
Plavci Kratochvílovi unikla čtvrtá medaile z pařížské paralympiády o setinu |
Stanislava Kratochvílová říká, že cílem nikdy nebylo, aby David sbíral medaile. Bála se, aby se z něj nestal člověk odstrčený společností někam do rohu. Hledali možnosti, jak by se mohl začlenit do normálního světa a i on z toho měl radost. To se celkem povedlo. Student třetího ročníku na šestiletém tachovském gymnáziu stíhá ještě hrát na klavír, akordeon a na kytaru, závodil v šachu, jezdí prý i na lyžích a leze po ferratách. Medailí z plavání už posbíral mraky, ale teď si veze do Halže ty nejcennější.
