Včera ráno jsem měl v plánu se pustit do psaní. Jako obvykle jsem ale začal den čtením zpráv. U konkurence jsem narazil na rozhovor se scénáristou Petrem Zelenkou. Měl jsem už vcelku načase začít něco dělat. Řekl jsem si, že jedno interview ještě zvládnu přečíst. Tak jsem se do něj pustil. Vzhledem k předchozímu už asi víte, jak to dopadlo. Text ne a ne skončit. Posuvník ve scrolovací liště mého prohlížeče jako by byl pořád na začátku.
Považuji se za vcelku drsného čtenáře. Málokdy něco odložím nedočtené. Svého času jsem zvládl i Portrét umělce v jinošských letech. Dokonce v originále. Takže jsem se tím rozhovorem nakonec prokousal, ačkoliv mi čtení zabralo víc než půl hodiny. Byl zajímavý, ale dlouhý.
Kdyby byly ostatní texty nějak rozumně stručné, nestěžoval bych si. Jenže ony jsou v poslední době prakticky všechny jako týden před výplatou. Mám máslo na hlavě. Dlouhé články píšu taky. Domnívám se, že jejich kynutí vyplývá z povahy internetu.
Nekonečné místo
Zatímco v papírových novinách a časopisech je místo na stránce omezené, na web se vejde cokoliv. Autoři nejsou omezení počtem znaků, přes který nejede vlak. V papíru čelí člověk rozhodnutí, co ještě do své stati napíše a co si nechá do nějaké další. Na internetu tahle volba odpadá. Podle mého soudu to ale textům škodí.
Programátor napsal aplikaci pomáhající přistěhovalcům. Spojené státy už se o něj zajímají |
Články jsou plné odboček. Pointa se ztrácí. Když se člověk prokouše na konec, často nedokáže jedinou větou shrnout, co právě přečetl. To by přitom podle mě měla být nejdůležitější vlastnost dobře napsaného textu.
V případě rozhovorů se mi zdá příčina expanze jasná. Mohou za ni přepisovače založené na velkých jazykových modelech. Ještě před pěti lety bylo psaní interview poměrně pracné.
Autor si musel poslechnout nahrávku a text ručně nadatlovat. Většinou proto vybral jen to nejzajímavější. AI nástroje to tuhle praxi změnily. Surový přepis z nich má pořád ve většině případů k publikovatelné formě daleko.
Jen málokdo totiž mluví tak, aby se to dalo rovnou zapsat a vydat. Lidé se v mluvené řeči často opakují, odbíhají od tématu, a tak podobně. Velké jazykové modely i tak výrobu rozhovorů značně ulehčily. Jestli pozvedly jejich celkovou kvalitu, je však otázka.
Kdo to má poslouchat?
Stejně jsou na tom mimochodem i podcasty. Snažím se jim spíš vyhýbat. Zabírají moc času. Čtení je rychlejší než poslouchání. Před časem jsem ale narazil na rozhovor se znalcem sociálních sítí Adamem Zbijejczukem. Pamatuji si ho z někdejšího serveru Bloguje.cz. Od té doby se občas navzájem sledujeme. Zajímalo mě proto, co si myslí. Tak jsem se do záznamu pustil. Má ale čtyři hodiny 25 minut a tři sekundy.
Říkej si, co chceš, ale nebude tě slyšet. To má být budoucnost svobody slova |
Zvládl to vůbec někdo celé? Já jsem se technikou přerušovaného poslechu dostal za tři měsíce k času 02:39:55. Víc už asi nedám.
Zpátky ale k textu. Podle mého soudu se vedle rozhovorů nafukují i další žánry – zpravodajství, komentáře, reportáže a tak podobně. Přiznávám, že jsem efekt nějak exaktně neměřil.
Znám ho ale z vlastního psaní. Místo mnohdy bolestného rozhodování, co vynechat, dávám do článků všechno. Je to pro mě jednodušší. Ostatní autoři to nejspíš dělají stejně. Mám obavy, že tak zahlcujeme čtenářstvo.
Gentlemanská dohoda
Problém se dá trochu zmírnit formátováním. Mám rád články rozdělené do více samostatných sekcí, mezi nimiž se člověk přesunuje klikáním. Na iDnesu se jim říká stránkovací. Jde však spíš o z nouze ctnost. Možná by stálo za úvahu zavést ohledně délky textů nějakou gentlemanskou dohodu.
Jsme wikipedisté. Budete refaktorizováni. Odpor je marný. Lenina si necháme |
Zpráva či magazínový článek by mohly mít dejme tomu do šesti tisíc znaků včetně mezer, komentář tři tisíce. Profesionál se zvládne do předem daného rozsahu vejít. Rád bych se zavázal, že zmíněné limity začnu ode dneška uplatňovat sám na sobě.
Je mi však jasné, že bych takové předsevzetí velmi brzo porušil. U článku, který právě dočítáte, jsem plánoval délku okolo už zmíněných třech tisíc znaků. Vyšel mi však přes čtyři tisíce. Je to marné.
