Kultura disentu a samizdatu, na čemž jsem se podílela od poloviny 80. let až do listopadu 1989, byla vždy taková, že jsme byli názorově pluralitní a že bylo hájeno právo na svobodnou diskusi. Proto mě tak překvapilo, že diskuse, která proběhla v Senátu nad zákonem, který schválila Poslanecká sněmovna, je považována autory článku za něco nepřípustného a že jsem dokonce jako jeden z účastníků této diskuse hodnocena tak, že jsem se tím pokusila znemožnit poslance.
Při schvalování zákonů je role Senátu taková, že Senát může vyjádřit jiný názor než sněmovna a pak může sněmovně zákon vrátit. To se stalo i u zákona ohledně zavedení Dne samizdatu. Senátoři měli shodný názor jako poslanci, že samizdatově vydávané publikace sehrály mimořádně významnou úlohu při zprostředkování zakázaných informací a publikování zakázaných děl, ke kterým by se jinak občané komunistického Československa nedostali.
Benda se přel s Marvanovou, kdo se vždy mýlí. Poslanci kývli na Den samizdatu |
Senát souhlasil se zakotvením nového významného dne České republiky - Den samizdatu, nicméně v návrhu zákona určený den 12. říjen, odkazující na 12. říjen 1988 jako den protestu proti odsouzení slovenského aktivisty Ivana Polanského, považoval Senát za velmi nešťastný. Důvody byly pojmenovány v diskusi ve výborech a na plénu Senátu letos v srpnu. Za Senát jsem byla pověřena zdůvodnit návrh Senátu ve sněmovně, která o zákonu znovu hlasovala.
Samizdat velmi sporného obsahu
Důvody odlišného názoru Senátu se týkaly obsahu samizdatu Ivana Polanského, který vydával a který vyzdvihoval zejména zásluhy Jozefa Tisa. Když byla v roce 1988 petice za propuštění Ivana Polanského z vězení zaslána prezidentu Husákovi, nebylo a ani nemohlo být široce známo, o jaký samizdat přesně šlo.
Patřila jsem tehdy mezi těch 92 signatářů petice, když protest především směřoval k tomu, že odsoudit někoho za vydávání samizdatu na čtyři roky do vězení je nepřijatelné. Za tím stojím i nyní, protože svoboda slova je velmi důležitou zárukou demokracie. To ovšem neznamená, že podpisem petice byl vyjádřen souhlas s obsahem konkrétních publikací samizdatu.
Jozef Tiso na základě dohody s nacistickým Německem založil slovenský stát, byl v letech 1939-1945 jeho prezidentem a nesl odpovědnost za deportace 70 tisíc slovenských Židů do koncentračních táborů. Po válce byl Jozef Tiso zatčen americkou armádou a odsouzen československým Národním soudem za vlastizradu a v roce 1947 byl v Bratislavě popraven.
V textech Historického zápisníku, který vydával Ivan Polanský, jsou tyto činy Jozefa Tisa omlouvány či vysvětlovány, například tím, že Židé nebyli plnohodnotnou součástí slovenského národa. Odsouzení Tisa je označováno jako výsledek nespravedlivého politického procesu a jako justiční vražda a Tiso je vyzdvihován za své zásluhy o samostatný slovenský stát. Dokonce jsou zde texty týkající se snah o prohlášení Jozefa Tisa za blahoslaveného.
Nejen já, ale i další senátoři vyjádřili názor, že spojovat významný den České republiky - Den samizdatu - s akcí na podporu osvobození Ivana Polanského není vhodné a do určité míry by tento den byl spojen s vysvětlováním velmi sporného obsahu, který Ivan Polanský vydával. Přitom český samizdat má úctyhodnou tradici, například edice Petlice Ludvíka Vaculíka, edice Expedice Václava Havla, undergroundové Vokno, Lidové noviny a mnoho dalších.
Proto Senát schválil pozměňovací návrh, kterým by byl jako Den samizdatu určen jiný den, a to 27. duben, který má širší symboliku a je spojen s odkazem na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v roce 1978. VONS se zastával lidí perzekuovaných z politických důvodů, včetně mnoha vydavatelů samizdatu.
Asociace na komunistickou propagandu
Toto bylo předmětem mého vystoupení v Senátu i v Poslanecké sněmovně, kde jsem za Senát jeho návrh zdůvodňovala. Podle Jiřího Gruntoráda a Miroslava Svobody (článek zde) ale mé vystoupení bylo prý „koktejlem namíchaným ze lží, polopravd, účelové demagogie, pomluv a matení pojmů, okořeněný jmény osobností s nezpochybnitelnou autoritou, a podaný s patřičnou dávkou emocí“.
Dnem samizdatu by měl zůstat 12. říjen. Proč se senátorka Marvanová pokusila znemožnit poslance? |
Dokonce autoři článku zpochybňují, že se senátoři rozhodovali samostatně, když jejich rozhodnutí komentují tak, že „je obtížné pochopit, že opila rohlíkem dospělé a svéprávné senátory a senátorky, ale zdá se, že podlehli kouzlu osoby s jistou aureolou disidentství, která „byla u toho“, jak tvrdí“.“
Je smutné číst tyto věty v článku, které ve mně vzbuzují asociace na komunistickou propagandu, kterou si pamatuji, když referovala o mém odsouzení. Klíčové je, zda Ivan Polanský rozšiřoval nebo nerozšiřoval texty, ve kterých byla v rozporu s historickými fakty popírána spoluodpovědnost Jozefa Tisa za vyhlazení 70 000 Židů. Zároveň tyto věty svědčí o tom, že autoři článku nevěří tomu, že by shodný názor se mnou mohli mít další senátoři a že své rozhodnutí důkladně zvážili.
Zlehčování holokaustu
Dále autoři článku tvrdí, že je lež, když jsem uváděla, že jsem se radila s renomovanými historiky, protože prý „žádný soudný historik by jí toto extempore nedoporučil“ a stejně tak, že je lež, že jsme nevěděli před listopadem ´89, co bylo obsahem samizdatu Ivana Polanského.
Tvrzení autorů článku svědčí o tom, že mají pocit, že jejich názor je jediný správný a dokonce se uchylují k obvinění, že uvádím lži. Proti těmto obviněním autorů článku se musím ohradit, protože jsem svůj názor skutečně konzultovala s historiky a s vydavateli samizdatu.
Jak mi řekl konkrétně historik Petr Blažek, který je autorem jediného článku o Výboru solidarity s Ivanem Polanským a který bádal nad tímto tématem před dvaceti lety: „Třetí číslo Historického zápisníku známé být nemohlo, neboť bylo zabaveno před jeho dokončením StB. Publikováno bylo teprve před několika lety, když bylo nalezeno ve vyšetřovacím spise StB ke kauze Ivana Polanského.“
Den samizdatu. Svoboda slova by se neměla halit do názvu, který je ruského původu |
Dále Petr Blažek potvrdil, že přímo Jiřího Gruntoráda upozornil na spornost textů, které publikoval Ivan Polanský a že podle jeho názoru zlehčování holokaustu není na místě. V článku je uveden také historik Jan Rychlík, který ovšem ve svých textech označuje Ivana Polanského za neoluďáka, který rozšiřoval teze slovenského nacionalistického exilu.
Historik Petr Blažek mi k tvrzení autorů článku řekl, že i další tvrzení autorů článku neodpovídají skutečnosti. Například, že sbírka samizdatu v Libri prohibiti je největší na světě. Větší sbírky má například polská Karta, což je dané nesrovnatelným rozsahem československého a polského samizdatu.
Autoři článku uvádějí, že Výbor solidarity s Ivanem Polanským vystoupil ojedinělým způsobem, který nemá v dějinách střední a východní Evropy obdobu. To historik Petr Blažek komentoval: „Jde o dodatečné zvyšování významu, které neodpovídá dobovému významu tehdejšího výboru v opozičních aktivitách.
Naprostá většina signatářů jistě podepsala petici na podporu Ivana Polanského prostě jako jednu z mnoha dobových petic solidarizující s politickými vězni, aniž by znala jím vydávané samizdaty a podrobnosti jeho případu.“
V článku jsou uvedeny i další sporná tvrzení, která neodpovídají skutečnosti, například je uveden výčet osob, které podepsaly petici za propuštění Ivana Polanského, které byly po tomto podpisu uvězněny. Paradoxem je, že jsem mezi nimi uvedena i já. Ale tyto osoby nebyly uvězněny za podpis petice, ale za jinou opoziční činnost, konkrétně já spolu s Tomášem Dvořákem za spolupořádání demonstrací 21. srpna a 28. října 1988.
Přemýšlela jsem, zda na tento článek reagovat, protože si zejména činnosti Jiřího Gruntoráda a jeho odvahy velmi vážím. Ale přece jen nemohu nepravdivé informace nechat bez odpovědi. Jsem přesvědčena, že v zájmu oslavy úlohy samizdatu v komunistickém Československu bychom se neměli uchylovat k posouvání historických faktů a dokonce k útokům vůči těm, kteří mají na určité události jiný názor.
