Taková kontrastující druhořadost připomínky konce 2. světové války v Evropě je zarážející, neboť přece jenom – přinejmenším vnějškově – vyvolává reminiscence na Slovenský štát a jeho roli v tehdejším konfliktu. Ještě podivnější však je, že zatímco my Češi slavíme vítězství nad nacismem, na Slovensku je to vítězství nad fašismem. Jako bychom buď v každé zemi slavili něco jiného, nebo by byly výrazy „nacismus“ a „fašismus“ synonymní.
Správná je ovšem třetí možnost, totiž že jde o zmatení pojmů.
Z chaosu a zděšení hrůzami a následnou bídou první světové války vypučely v Evropě tři autoritářské totalitní systémy: internacionální socialismus, nacionální socialismus a fašismus. Když bychom se – přes základní ideovou spřízněnost všech tří – omezili na srovnání posledních dvou jmenovaných, najdeme mnoho shod, ale i netriviální rozdíly.
K zásadním shodám patří původ v levé části politického spektra: u Nacionálně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) už jen kvůli názvu snad ani nemá cenu ztrácet čas podrobnější argumentací, u Benita Mussoliniho je na místě připomenout, že v mládí vstoupil do Italské socialistické strany a časem se stal dokonce šéfredaktorem stranických novin Avanti! (“Kupředu!“).
Byl pozdnj wečer – prwnj mág |
Později se se socialisty sice rozešel, protože odmítal internacionalismus a naopak snil o velkém italském národě ovládajícím jako Římská říše celé Středomoří, ale hned po první světové válce si založil stranu s názvem „Bojové svazy“ (“Fasci di Combattimento“), jež se roku 1921 přejmenovala na „Národní fašistickou stranu“ (“Partito Nazionale Fascista“) a jejíž program se s výjimkou národovectví od socialistů prakticky nelišil: byly v něm požadavky na znárodnění půdy a její přidělení rolníkům, na zastoupení dělníků ve vedení továren (a v případě odporu majitelů na jejich znárodnění), na progresivní zdanění kapitálu apod.
V tomto bodě měl italský fašismus výrazně levicovější program než německý nacionální socialismus, který v zásadě ponechával stávající vlastnické poměry a do vyjednávání a sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci vstupoval – při zákazu nezávislých odborů – „pouze“ prostřednictvím státostraně NSDAP podřízené Deutsche Arbeitsfront (doslova „Německá pracovní fronta“, volněji – pro pamětníky – „Revoluční odborové hnutí“), případně prostřednictvím závodních rad a „soudů pracovní cti“ (u nichž zaměstnavatelé téměř pravidelně prohrávali).
K vyvlastnění docházelo pouze u „neposlušných“ podniků, když např. odmítly plnit státní zbrojní zakázky (mj. tak byl v říjnu 1933 znárodněn letecký výrobce Junkers – pokračoval pak pod stejnou značkou, ale se Třetí říší jako majitelem), a samozřejmě v rámci „arizace“ židovského majetku. Což ilustruje další významný rozdíl mezi brutálně antisemitským nacismem a fašismem, který až do podzimu r. 1938, kdy se Itálie ocitla již zcela ve vleku hitlerovského Německa, antisemitismus odmítal: v letech 1932-35 byl dokonce italským ministrem financí a současně i členem Velké fašistické rady (Gran Consiglio del Fascismo, zhruba ekvivalent předsednictva ÚV KSČ) židovský bankéř Guido Jung; při jeho jmenování navíc Mussolini veřejně prohlásil, že „ministrem financí by měl být Žid“.
Těch rozdílů bylo samozřejmě daleko více, fašismus postrádal mj. rysy pruského militarismu a „německé disciplíny“, a také neaplikoval tak striktně vůdcovský princip: Mussolini byl „pouhým“ ministerským předsedou a nedisponoval plně absolutní mocí, hlavou státu byl – nejen formálně – král, což vše je mj. patrné i z toho, že zmíněná Velká fašistická rada 25. července 1943 Mussolinimu vyslovila nedůvěru, načež jej král odvolal z funkce a nechal zatknout. Bylo samozřejmě i mnoho shod, zejména v ideologii územní expanze a v brutalitě obou režimů vůči politickým protivníkům – podstatné však je, že nelze zaměňovat.
Že to propaganda posledního člena výše zmíněného autoritářského tria dělala (a další v tom pokračují), a to proto, že jinak by příbuznost mezi „internacionálním socialismem“ a „nacionálním socialismem“ byla i na jazykové rovině nepříjemně zřejmá, je jiná věc.
