Představě biologického druhu rozumí většina lidí tak nějak intuitivně. Sýkora koňadra je jiná než modřinka, javor klen než mléč či babyka. Hodně čtenářů by nejspíš vyhrabalo z paměti nějakou školní definici. Obvykle zní zhruba jako „druh je skupina jedinců, kteří se mohou navzájem plodně křížit.“ Tenhle přístup prosazoval v minulém století německo-americký vědec Ernst Mayr. Zní logicky. Špatně se ale testuje.
Jak ověřit třeba, že ke stejnému druhu patří zkamenělá kostra T. rexe stará 66 milionů let a jiná stará 68? Co když byla jedna pravěká potvora zelená a druhá hnědá?
Patří mopslík a dobrman ještě k jednomu druhu? Co dělat s organizmy, které se sexem nezdržují a většinou se rozmnožují bez něj? Jak si poradit s výměnou krátkých úseků dědičné informace, běžnou mezi bakteriemi?
Potížím s vymezením ústředního pojmu ve studiu života si ostatně všiml už Charles Darwin ve své nejslavnější knize O původu druhů z roku 1859 napsal:
„Žádná definice neuspokojila všechny přírodovědce; každý přírodovědec ale ví, co má na mysli, když mluví o druhu.“
Dno vyschlého Aralského jezera se zvedá. Za rok stoupne o sedm milimetrů |
V současnosti existuje těchto definic přibližně šestadvacet. Špatně se ale počítají. Mnoho z nich se totiž vzájemně překrývá. Poněkud zoufale může na někoho působit kladistický přístup.
Kam s Dingy?
Kladistika je obor, který se zabývá zkoumáním příbuzenských vztahů různých skupin organizmů. Je kedluben příbuznější mrkvi než kosatci? Nebo je to naopak? Konečný cíl kladistů je sestavit evoluční strom, nebo chcete-li rodokmen, všeho živého. Používají k tomu kombinaci přístupů, hlavně genetiky a statistiky. Druh je pro ně jednoduše nejmenší jednotka, kterou těmito metodami dokážou odhalit.
Všechny popsané problémy vedou ke stavu, kdy jsou i vcelku běžné a dobře prozkoumané organizmy opakovaně dělené na nové druhy a poddruhy. Jindy se naopak slučují do jednoho.
Pochopení, co je vlastně druh, je klíčové i ve studiu postavení australského dinga. Ten je někdy považovaný za poddruh psa, který je zase podruhem vlka. Jindy ho zoologové vedou samostatně.
Nejstarší dosud nalezené pozůstatky dingů v Austrálii pocházejí z doby před zhruba 3 500 roky. Proti lidem jsou proto na kontinentu nováčky. Předkové Austrálců ho osídlili před zhruba 41 tisíci lety. Navzdory tomu jsou dnes dingové v Austrálii vnímáni jako součást původní přírody.
Jinak je tomu v případě jejich kříženců s toulavými psy, které přivezli hlavně evropští kolonisté. Místní farmáři i úřady považují takové voříšky za škodnou a hubí je. Zřejmě ale vychází z nesprávné premisy.
Každý pes jiná DNA
V roce 2023 porovnal tým Kylie M. Cairnsové z univerzity Nového Jižního Walesu DNA 391 dingů se 152 domácími psy. Badatelé se soustředili na 195 474 úseků genetického kódu, v nichž by se obyčejní psi a dingové mohli lišit. Vyšlo, že kříženci jsou daleko méně častí, než se předpokládalo. Sedmdesát procent dingů bylo podle nich úplně čistokrevných, beze stop nové DNA obyčejných psů.
Vloni v říjnu se k výzkumu vrátil tým Andrewa R. Weekse z Melbournské univerzity. Soustředili se přímo na DNA kříženců. Znovu prozkoumali i vzorky použité Cairnsovou a jejími spolupracovníky.
„Ségro, nežer mě,“ pavouci mají podivné skrupule vůči pojídání sourozenců |
Podle Weeksovy skupiny jsou úseky DNA považované za důkaz křížení mezi dingy a domácími psy vesměs staré tisíce let. V dnešní době je genetické míchání dingů a moderních psů velice vzácné. Pokud k němu dojde, vzniklí voříšci mají jen málo potomků.
Naprostá většina údajných kříženců proto zřejmě kříženci není. Jsou to opravdoví dingové. Australští divocí psi už dost možná splňují podmínku Ernsta Mayra. Mohli by vskutku být považováni za samostatný druh. Případně ji splní během několika příštích tisíciletí.
