Kritika EK totiž stojí na faktech – analýze PAQ Research a STEM, která dokládá, kolik romských dětí navštěvuje sice běžné, ale segregované základní školy a jak nadměrné množství romských dětí je stále ještě zastoupeno v oddělených třídách nebo ve speciálních školách pro žáky s postiženími či vývojovými poruchami. Dále pak dokládá, jak neúměrné množství romských žáků se napříč školami vzdělává podle RVP ZV UV (rámcového vzdělávacího programu s upravenými výstupy).
Nabízí se logicky otázka, proč Česká republika není schopná s neuspokojivým stavem vzdělávání romských dětí tak dlouho nic pořádného udělat?
Barbora Šebová Autorka je romistka, od roku 2010 pracuje v obecně prospěšné společnosti Nová škola, která podporuje žáky se sociálním znevýhodněním v hlavním vzdělávacím proudu. Lektoruje také semináře o romské historii, jazyce a sociokulturním zázemí pro pedagogy a další profese. |
A není vlastně romským dětem mezi „svými“ lépe, jak se mě často ptají někteří pedagogové nebo třeba i rodinní příslušníci?
Jak důležité je chodit do běžné ZŠ
Začnu odpovědí na druhou otázku – z krátkodobého hlediska, v našem vzdělávacím systému, který stojí na předškolní přípravě a domácí podpoře rodičů, a kde celá řada romských dětí z málo vzdělaných rodin hned od počátku zažívá školní neúspěch, frustraci, případně i šikanu a diskriminaci, možná ano.
Z dlouhodobého hlediska však nikoliv, protože následně často reprodukují životní dráhy svých rodičů – pracují v méně kvalifikovaných a placených profesích, kde každá nečekaná životní událost může znamenat strmý pád anebo rovnou končí na úřadech práce a příjmy ze sociálních dávek kombinují s prací načerno. Protože to je pro lidi žijící v sociálním vyloučení, zatížené většinou exekucemi a dalšími problémy, často nejefektivnější a jediná možná strategie, jak přežít.
Mnoho dnes dospělých Romů, kteří to v životě „někam dotáhli“ a měli rodiče s minimálním nebo žádným vzděláním, hovoří o tom, jak důležité pro ně bylo, že chodili do běžné základní školy, kde měli neromské spolužáky, od kterých se učili české výrazy, které neznali, nebo třeba lyžovat a chodit na výlety. Ale hlavně, že když viděli, že jdou na střední, rozhodli se jít také. Ze segregované třídy nebo školy jde na střední málokdo, a pokud ano, často v 1. ročníku odpadne.
Když pominu lidské hledisko, podle kterého má podle mě každý člověk právo na to rozvíjet maximálně svůj potenciál a upření tohoto práva je diskriminací par excellence, je neuspokojivý stav vzdělávání mnoha nejen romských sociálně znevýhodněných dětí u nás především velmi ekonomicky nevýhodný pro stát. Ročně přicházíme o potenciál tisíců dětí, které skončí předčasně ZŠ anebo z ní vylezou pologramotné.
Nikdy nezapomenu na děcka z Nízkoprahového klubu, kde jsem jako mladá studentka pracovala. Všechny navštěvovaly tehdejší bývalou zvláštní školu v pražských Nuslích, jejíž ředitel mi jednou řekl, že „on aspoň ty c*kány naučí číst a psát“.
No nějakým způsobem je to naučil, ale jak? Jejich psaný projev byl plný chyb a při představě, že takto napíšou třeba mail nebo motivační dopis, se mi dělalo zle.
Vláda utekla od originálu. Senát upravil definici takzvaného anticikanismu |
Děckám z nízkoprahu to přitom myslelo, při výjezdech a táborech hrály náročné hry včetně luštění jednoduchých šifer. Když se pak ale jeden kluk přihlásil na automechanika, musel trávit hodiny doháněním učiva z matematiky a fyziky a myslím, že vytrval jenom díky své vůli, mírné a trpělivé povaze a nasazení kamarádky, která ho doučovala. To byl jeden z těch mála příběhů se šťastnějším koncem.
Investice do prevence
Dle vyjádření samotných poradenských pracovníků i celé řady lidí z praxe, poradenská zařízení často neumí dobře odlišit sociální znevýhodnění od snížených rozumových schopností.
Vzpomínám na chlapce v jednom za našich projektů, který měl s diagnózou LMP (lehké mentální postižení) již nakročeno do ZŠ praktické, a když začal ve 4. třídě pracovat každé odpoledne s paní asistentkou, která mu pomáhala s pochopením látky a přípravou na druhý den, udělal během půl roku takový pokrok, že začal dostávat jedničky z matematiky.
Vzhledem k tomu, že první tři roky ale téměř nechodil do školy a neměl ani žádnou předškolní přípravu, v testování v PPP v pásmu LMP vyšel. A jeho maminka, sama absolventka bývalé zvláštní školy, by ho tam dala, protože se z jejího pohledu na ZŠ trápil – do školy nechodil kvůli bolestem hlavy a břicha, které v důsledku neúměrného stresu spojeného se školním neúspěchem měl a čím méně tam byl, tím to bylo horší – to je mimo jiné poměrně častý příběh…
No a co tedy s tím? Je nutné, aby stát konečně pochopil, že investice do prevence – tedy včasné a efektivní podpory ve vzdělávání (nejen) romských žáků se sociálním znevýhodněním - se mu vyplatí. Vzhledem k tomu, že 1. 10. ale opět neprošlo ukotvení pozice sociálního pedagoga novelou školského zákona a pozice asistentů pedagoga pro žáky se sociálním znevýhodněním je zatím stále placená z projektů, přičemž běžní asistenti jsou přiřazováni především dětem s nějakým zdravotním znevýhodněním či postižením, mám velké obavy, že to bude ještě běh na dlouhou trať.
