Podle organizátorky pořadu Anny Freimanové budou ke zhlédnutí i dosud neznámé filmové záběry z devadesátých let minulého století, které knihovna získala od Karla Prokopa.
Jan Grossman byl od raných šedesátých let blízkým přítelem a kolegou a rádcem Václava Havla. Rozpoznal jeho dramatický talent a hned jejich první spolupráce byla pro české moderní divadlo klíčová. Bylo to uvedení Zahradní slavnosti, hry hlásící se k vlně poválečné absurdní dramatiky.
Zapněte světla. Spatříte divadlo, které mělo zůstat zapomenuté |
Grossman měl na jejím zrodu výrazný dramaturgický podíl, s Havlem společně pracovali na několika verzích. Inscenace byla ideálním „vykopnutím“ Grossmanova programu apelativního divadla, které se chtělo zabývat ztrátou lidské identity a postavením člověka v odlidštěné civilizaci, to vše totiž výmluvně vypovídalo o fungování společenských systémů, totalitě. V komunistickém režimu byla taková témata školou divadelní metafory. Havel se uvedením Zahradní slavnosti, kterou nakonec režíroval Otomar Krejča, stal významným autorem a inscenace odstartovala slavnou éru Divadla Na zábradlí.
Dráždil svou inteligencí a názory
Jan Grossman patřil ke generaci, která se narodila ve 20. letech a jejíž život zásadně ovlivnily dva totalitní režimy – nacismus a komunismus. Nikdy si nezadal s komunisty, měl je prokouknuté od začátku, dráždil je svou inteligencí a neměnností svých stanovisek. V konfrontaci s jeho osudem si člověk uvědomí, kolik energie stál tuto generaci marný vzdor totalitní moci, energie, kterou Grossman mohl věnovat tvorbě. A o tu mu šlo především. I o to, aby mohl svobodně říkat své názory, čehož se nikdy nebál, a tak musel stále čelit absurdním postihům.
Musel celý život začínat znovu. Jakmile se mu podařilo prosadit nebo vytvořit něco zásadního či dovést svůj umělecký program k vrcholu, musel jako nepohodlný tvůrce odejít. Tak musel v roce 1968 po sovětské okupaci Československa odejít z Divadla Na zábradlí, i přesto, že založil jeho zahraniční renomé. V době, která předcházela tuhé normalizaci, ještě dva tři roky pracoval v západní Evropě, nejvíc v nizozemském Arnhemu.
Zvykla jsem si stále končit a začínat, říká herečka Marie Málková |
V roce 1975 mu sebrali pas, poslední inscenací, kterou v zahraničí režíroval, byl Král Oidipus v Curychu. Odebrání pasu následovalo po Krobově nastudování Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích, jejíž premiéry se Jan zúčastnil a StB mimo jiné nabyla dojmu, že ji režíroval.
Jediné možné řešení byla práce na oblasti – Cheb, Hradec Králové, Ústí nad Labem. V roce 1983 se mu podařilo vrátit do Prahy, i když jen na předměstí, do Libně, kde uvedl Vévodkyni z Amalfi nebo Naši Deu. Odtud byl už jen krok zpět Na zábradlí, kde v roce 1989 nastudoval skvělou inscenaci Moliérova Dona Juana.
Jedinečný tvůrce s charakterem
Říká se, že nemá smysl přemítat nad tím, co by bylo kdyby, ale mně to nedá. Kdyby naděje šedesátého osmého roku nepřeválcovaly sovětské tanky, Jan Grossman by se jako režisér a tvůrce stál součástí nejlepšího evropského divadla a byl by žádaný na mnoha významných scénách. Jenže on nikdy nedělal úlitby a nebyl je ochoten dělat ani za normalizace. V sedmačtyřiceti, vlastně na vrcholu tvůrčích sil, šel z Prahy, a i když všude našel báječné spolupracovníky, dobré herce, kteří ho nadšeně následovali, a i na oblasti dělal výtečné inscenace, pořád to bylo vyhnanství.
Nedá mi to, abych s Grossmanem nesrovnala jiného tvůrce, geniálního scénografa a velkého inovátora Josefa Svobodu, který se ve stejné situaci zorientoval jinak a přesně v této době se proslavil po celém světě. Kdo to bude soudit, Svoboda byl fanatik práce a tvorby a chtěl v ní pokračovat v těch nejlepších podmínkách. Grossman byl také jedinečný tvůrce, ale měl charakter a pochopil, že to nejde, chce-li si člověk uchovat čistý štít, na některé nabídky a možnosti prostě nelze přistoupit. O to víc si ho musíme považovat.
