Za finanční podporu si ministerstvo kultury zaslouží pochvalu, jen škoda, že město Plzeň bylo méně štědré, třeba se ale příští rok pochlapí, protože festival město velmi zviditelňuje a to v i mezinárodním měřítku. Dnes lze bez rozpaků konstatovat, že přehlídka je ve své kategorii středně velkých evropských akcí svého druhu na výborné úrovni a konkurenceschopná.
A to vše se nenarodilo hned a samo od sebe, je za tím kontinuální a soustředěná dramaturgická práce a nejenom to, i organizačně-produkční úvahy, které rozliší, co je podstatné a co podružné.
Prostor, po němž tvůrci prahnou. Vybudujeme v centru Prahy úplně nové divadlo, slibuje šéf Národního divadla |
Přivézt tak špičkové evropské scény, jako je Comédie Francaise či berlínská Volksbühne v jednom ročníku, není jen tak a je třeba vybalancovat program tak, aby to bylo možné. Řekněme, že letos to bylo zmenšení české části programu, ale bylo to učiněno tak, že česká nabídka nedoznala újmy.
Iniciační zážitek
Festival už v minulých letech vozil inscenace zásadních osobností světového divadla, jako byl třeba Robert Lepage, Christoph Marthaler, Kriystian Lupa, Milo Rau, Luka Perceval, Oliver Py, Grzegorz Jarzyna, Dmitryj Krymov, Stefan Kaegi a Rimini Protokoll a další. Letos přehlídka vystoupala na jeden z možných vrcholů: soubor Comedie Francaise v inscenaci Tiaga Rodriguese Hekuba, ne Hekuba oslnil dokonalým a stylovým herectví, které se nebojí patosu a podává přesvědčivou výpověď o pokrytectví a vině a trestu.
Inscenace Extincion Juliena Gosselina, v níž se spojily soubory německé Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz a francouzského uskupení Si vous pouviez lécher mon coeur, zase zkoušela, co vydrží divadlo i diváci. Bylo to vzrušující, dráždivé a extrémní a vidět takovou inscenaci byl až iniciační zážitek, i když není nutné vše z ní přijmout.
Konec orientální despocie v české kultuře. Nový zákon by měl zamezit politickému vlivu zřizovatele |
Nastavenou vysokou laťku si festival udržel až do konce, kdy diváky silně zasáhla inscenace Jak jsem nezabil svého otce - emočně vypjaté autentické svědectví o drásavém umírání blízkého člověka. Téma obnažené až do živého masa, podané výtečnými herci s jednoduchou, ale účinnou divadelností bylo politickým divadlem obžalovávajícím systém neschopný vnímat lidskou bytost a pomoct jí v nejtěžších chvílích jejího života.
Eurípidovu tragédii o královně Hekubě, která v Trojské válce přišla o své děti, režisér Rodrigues propojil se současností a vytvořil tak něco jako ozvučnou desku antického dramatu, opět naléhavé politické divadlo svého druhu. Jde o příběh herečky, která zkouší roli Hekuby a zároveň je aktérkou soudního pojednávání, v němž se řeší týrání dětí v ústavu, mezi nimiž je i její autistický syn.
Spojení osobního tématu mateřské zodpovědnosti s tématem cynického zneužívání moci bylo dráždivé i depresivní, ale v tomto brechtovsky rozehrávaném pojetí mísícím antické drama, soudní při a divadelní zkoušku bylo dost prostoru pro odstup a ironii. A vynikající představitelka titulní role Elsa Lepoivre tyto polohy bravurně překračovala a spojovala.
Nový divadelní jazyk
Hned první hodina Exticion představovala nářez v podobě živého koncertu techno hudby, který i diváci mohli absolvovat na jevišti. Část publika, pro níž byly decibely nesnesitelné, se ovšem nechala „vyhladit“, někteří na první část opustili hlediště, ale mnohem víc jich zůstalo a to po celou dobu.
Inscenace prostě měla až magickou přitažlivost, které nešlo uniknout a to zejména ve střední části trvající dvě a půl hodiny, kdy se divák stal voyeurem. Sledoval dění v interiéru, které mu bylo skryté, z bytu, kde se odehrával dekadentní večírek plný emočních zvratů, erotiky, krizí vztahových i existenciálních, viděl jen ložnici, část koupelny a WC. Akce v ostatních prostorách byly živě snímané kamerou a to přímo geniálně včetně střihu, divák je v detailu sledoval na plátně.
Když na mě zrovna nepadá 300kilová trampolína, dělám klauna v nemocnici, říká akrobatka Delphine Dupinová |
Francouzští a němečtí herci se skvěle doplňovali, prolínání jazyků mělo také svůj význam. Šlo o mezitvar pohybující se mezi divadlem a kinem, ale stejně tak dobře divák mohl mít pocit, že přihlíží natáčení, živé herce šlo občas zahlédnout i kameramany, kteří za nimi běhali.
Večírek končí úchvatným a symbolickým zpodobněním zemětřesení či apokalypsy, které kamera zprostředkuje autenticky, aniž by se na jevišti cokoliv hnulo. A pak následuje výjev brutálního snového masakru v bavorských krojích. Poslední část inscenace pak tvoří fragment z Vyhlazení Thomase Bernharda.
Sedmatřicetiletý Gosselin má svou horečnatou fantasmagorii o zkáze rozežrané a cynické společnosti hodně promyšlenou a vidět takové útočící a nesmlouvané divadlo nabité energií stojí za to. To je to pravé divadlo krutosti, je to nový divadelní jazyk, který divadlo ničí a zároveň ho zase po svém oživuje.
Přivézt do Česka tak inovativní inscenaci, která vyzařuje až zuřivou sílu, je velice záslužné. Gosselinovo dílo připomnělo objevování razantního německého divadla od 90. let na Pražském divadelním festivalu německého jazyka, které nakonec tak výrazně ovlivnilo domácí produkci.
